Diskografie umělce

Mirek Vodrážka

Publicista, esejista, hudebník, herec, teoretik chaosu a propagátor českého feminismu Mirek Vodrážka se narodil v roce 1954 v Praze. Jeho otec byl v padesátých letech odsouzen k mnohaleté exekuci, neboť jako knihovník ideologicky závadnou literaturu neničil, ale rozdával mezi své přátelé. Je z dvojčat: má o dvacet minut starší sestru Violu, která žije od roku 1975 v Irsku, a která na něho v jeho ranném věku měla silný vliv (ve třech letech ho údajně naučila vyjadřovat se v ženském rodě, později pod jejím velením šutry porozbíjel okna v ulici, kde bydleli).

Šedesátá léta Mirek prožil na ZDŠ, přičemž na jejich konci se mu rozvedli rodiče. Nosit dlouhé vlasy začal hned po ukončení základky. Následně se celý rok musel vyhýbat policii, protože ani nestudoval, ani nepracoval: hrál pouze basketbal, věnoval se hudbě, konkrétně hře na piano, a intenzivně se samovzdělával (většinou četl filosofickou literaturu).

V roce 1971 napsal první umělecký Manifest emocionalismu. Poté strávil tři roky na odborném učilišti a pak ještě začal studoval střední průmyslovou školu, kterou však po dvou letech opustil. Již v té době mu byly cizí machoidní i hospodská kultura, byť hostince občas navštěvoval. Někdy totiž sloužily jako debatní fórum, a v některých bylo možno provozovat hudbu, což se samozřejmě v čase bez klubů a nemožnosti si zahrát dost hodilo. V roce 1974 založil Vodrážka avantgardní hudební undergroundové trio emocionalistů. To působilo nejdříve v hospodě Na tý louce zelený v Krčském lese a poté v dnes již zrušené restauraci Za větrem v Radlicích, kam na sporadické ilegální koncerty v polovině sedmdesátých let chodili třeba filosofové Egon Bondy a Jiří Němec či mladí lidé s undergroundu (Boví Unger, Váňa Bierhanzl, Hrobník, Mašina Pinterová atd.). V roce 1975 Mirek napsal také další z manifestů emocionalismu, poetickou epopej „Chodec“. Seznámil též s židovským myslitelem Maxmiliánem Durenem, politickým vězněm odsouzeným v 50. letech.

V roce 1976 začal Mirek chodit s výtvarnicí Ivou Pelikánovou, pocházející z Moravy. Díky ní i díky svému feminnímu založení se v rámci undergroundu kupříkladu intenzivněji stýkal s Věrou Jirousovou než se samotným Magorem. Prostřednictvím Věry se Mirek a Iva též dostávali na nejrůznější undergroundové koncerty a soaré. Společně se třeba v roce 1977 zúčastnili III. festivalu druhé kultury na Hrádečku u Václava Havla, později jezdili na akce, konané na komunitním baráku v Nové Vísce. A když už se pohybujeme v roce Charty – Vodrážka vytvořil další umělecký manifest emocionalismu, samizdatovou sbírku básní nazvanou „Morita“, přičemž také přispěl svými básněmi do undergroundového sborníku „Nějakej vodnatelnej papírovej člověk – Jiřímu Němcovi k jeho pětačtyřicátým narozeninám a Martinu Jirousovi k jeho návratu z Mírova“.

Mirkovo první veřejné vMirek Vodrážka jako člen Emocionalismu cca 1975–76 detail archiv Mirka a Ivy Vodrážkovýchystoupení bylo, řečeno brikciusovsky, vpravdě vertikální – v roce 1977 se totiž vyšplhal na sochu svatého Václava na pražském Václavském náměstí. „Tohle první veřejné ‚spisovatelské‘ extempore se odehrálo v době policejní hysterie po vzniku Charty 77. V předběžné vazbě mi přišili politický paragraf 202 – výtržnictví. Pak ale soud rozhodl, že nejsem schopen rozpoznat ‚nebezpečnost svého jednání pro společnost‘, takže jsem skončil na polokriminálnickém oddělení v Bohnicích. Čtvrt roku mě léčili například inzulínovou šokovou terapií. Velká Sestra – soudní znalkyně a primářka pavilonu – mi vyhrožovala, že jestli ještě jednou udělám podobnou politickou performanci, nikdy už se z jejího zamřížovaného pavilónu nedostanu.“ (M. Vodrážka v rozhovoru pro Salon, 2002). Navíc mu soud ještě napařil pětiletý ochranný soudní dohled. Sedmdesátá léta Vodrážka literárně zakončil filosofickým esejem „Podzemí“ (1979).

V roce 1980 si po dlouholeté známosti vzal Mirek Ivu za manželku. V té době také napsal další dva manifesty emocionalismu: sbírku básní „Proč pláčí andělé“ a taoistické sentence „O nevysvětlitelném“, obě ilustrované Ivou. Začínalo být ale jasné, že represe státních orgánů se proti Vodrážkovi budou zvětšovat – kdyby už jen proto, že se v nesvobodném státě prostě snažil chovat co nejsvobodněji. Už na konci sedmdesátých let začal Mirek pracovat jako tiskař v rozmnožovně Státního nakladatelství technické literatury, což se ukázalo jako velmi důležité v okamžiku, kdy v roce 1979 vznikl první undergroundový časopis Vokno (na Nové Vísce první číslo dávali dohromady František Stárek Čuňas, Miroslav „Skalák“ Skalický a Karel „Kocour“ Havelka). Vodrážka se stal dodavatelem desetilitrových kanystrů chemického roztoku pro ormigové blány, které kradl z rozmnožovny. To trvalo až do listopadu 1981, kdy začalo zatýkání všech, kdo měli s Voknem co dočinění. Následně Mirek strávil pár dnů v cele předběžného zadržení, což nakonec vedlo k tomu, že byl propuštěn z práce. Od té doby se stal topičem v Metrostavu.

Už předtím ale s Ivou začali pořádat to, co znali od rodiny Němcových a z Nové Vísky – filosofické a historické semináře. Tyto semináře probíhaly v jejich bytě na Starém městě v Templové přibližně od roku 1980. Prvním přednášejícím byl výše zmíněný judaistický filosof a myslitel Maxmilián Duren, následně na přání Egona Bondyho spoluorganizovali Vodrážkovi i jeho seminář, který vedl s filosofem Milanem Machovcem a evangelickým teologem Milanem Balabánem. Od té doby se dům v Templu stal objektem tajného sledování a fotografování v akci StB nazvané „Marabu“, což bylo i krycí jméno pro Mirka v jeho signálním svazku, coby prověřované (a poté nepřátelské) osoby.

Mirek Vodrážka u klaviru cca 80. léta archiv Mirka a Ivy VodrážkovýchVodrážka se v tom čase ale věnoval i hudbě – v roce 1981 nahrál v chrámu sv. Týna na Starém Městě v Praze varhanní skladby pro vánoční cyklus poesie Maxmiliána Durena. Někdy v první polovině 80 let začal spolupracovat s generací mladších hudebníků rockové i vážné hudby (Petr Muk, Dušan Vozáry, Iva a Milan Švábovi, atd.). Novomanželé Michaela a Petr Mukovi se v roce 1984 k Vodrážkovým dokonce nastěhovali – tehdy vznikla art-rocková skupina ve složení Mirek (hammondky), Muk (zpěv a baskytara), Milan Šváb (kytara) a jeho manžela Iva Švábová (violoncello). Točiči Petr Cibulka s Robinem Hájkem koncert i bytové hraní natáčeli a Cibulka, který založil samizdatové undergroundové vydavatelství Samizdat Tapes & Cassettes & Video, nahrávky distribuoval mezi hudbymilovný lid. Po návratu Mukových do Jižních Čech (Petr se následně stal zpěvákem novoromantického Oceánu) a odchodu manželů Švábových do emigrace se Mirek opět vrátil k sevřenější hudební tvorbě: v roce 1987 vznikla audiokazeta „Bratři“, nahraná společně s perkusistou Jiřím Traubem, o dva roky později pak Vodrážka natočil „Události“, což byly jakési hudební reflexe světových politických událostí. Mirkovy nahrávky se staly součástí nezávislé artificiální hudební rockové scény, kterou šířil již zmíněný vydavatel hudebních samizdatů Petr Cibulka.

Zároveň Vodrážka v osmdesátých letech psal další manifesty emocionalismu: v roce 1983 to byl ilustrovaný sborník „Silentium“, o rok později básnická sbírka „Cyklus podobenství obrazu a slova“, ilustrovaná Ivou Vodrážkovou, v pětaosmdesátém pak filosofický esej „Pozemšťan“, opět s Ivinými ilustracemi. Mirek ovšem nejen tvořil, ale dále se i vzdělával – prakticky po celá osmdesátá léta docházel na filosofické semináře nepředmětného myšlení Ladislava Hejdánka, pochopitelně na přednášky k Němcovým do Ječné, a občas k filosofovi Danielovi Kroupovi či ke Kaplanům. Koncem osmdesátých let pak jeho vrstevník, filosof Miroslav Petříček začal vést v Templu paralelní seminář vedle Egona Bondyho. V tom čase Vodrážka napsal další dva filosofické eseje: „Mezi Východem a Západem (pokus o nomádskou studii)“ (1987)a „Manifest chaotické hudby (o smyslu chaosu v hudbě)“ (1989). Ve druhé polovně osmdesátých let v bytě v Templu probíhaly také konspirační schůzky a setkání chartistů. V dubnu osmaosmdesátého bylo jedno takové setkání vybráno estébáky a všech 29 přítomných disidentů (mj. Stanislav Devátý, Václav Havel, Eva Kantůrková, František Stárek Čuňas, Jaroslav Šabata, Petr Uhl, Saša Vondra) odvezeno k výslechu. Kromě Šabaty, který byl odvezen za Prahu a tam ponechán napospas, byli však všichni ostatní ještě během onoho dne propuštěni. Když byl v únoru 1989 za vydávání Vokna opět vzat do vazby Čuňas, založil Vodrážka s přáteli (Mikoláš Chadima, Jan Lopatka, Bohumír Janát, Luděk Marks a další) Výbor na obranu Františka Stárka a státním úřadům adresoval dopisy, ve kterých psal, že uvěznění Stárka je „útok proti nezávislé kultuře a undergroundu“. V listopadových dnech pak tiskl s přáteli z undergroundu studentské letáky a mimořádná čísla Studentského bulletinu „Situace ’89“ na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

Od roku 1989 Vodrážka spolupracoval s experimentální divadelní skupinou Alternativní scéna pohybového divadla (později přejmenovaná na Propast). Od devadesátého byl také oficiálním redaktorem Vokna až do roku 1992, kdy začal některé své články podepisovat jako Mirka Vodrážková. V letech 1991–1997 byl členem Nadace Gender Studies v Praze. V této souvislosti je možno připomenout jeho další – mediální i publicistické - aktivity na poli feminismu: vystupuje v dokumentu Olgy Sommerové „Feminismus po česku“ (1993), stává se pravidelným přispěvatelem slovenského odborného feministického časopisu Aspekt (do roku 2004), v roce 1996 stojí za vznikem knihy „Feministické rozhovory o ‚tajných službách“, obsahující rozhovory s českými političkami, v témže roce pak za sborníkem „Politika s ženami či bez žen?“. O rok později vyšel obsáhlý post-undergroundový esej „Chaokracie“ (Vodrážkovo asi nejznámější dílo), v němž z feministického pohledu popisuje éru lidského bytí po zániku demokracie. Na základě této knihy vznikl v osmadevadesátém asi půlhodinový femi-muzikál „Deník těhotné doby“ režiséra Víta Janečka. Ve druhé polovině 90. let Vodrážka se Sašou Lienau (proFem o.p.s.) iniciovali veřejné protestní happeningové akce za navrácení bývalého spolkového domu Ženského klubu českého ženským organizacím a účastnil se politického vyjednávání se zastupiteli Prahy 1. V roce 1998 vychází sborník „Žena a muž v médiích“, v roce 1999 následuje „Esej o politickém harémismu“ (kritická zpráva o stavu feminismu v Čechách, mimo jiné také o postavení žen v české politice), v letech.1999 a 2000 pak Vodrážka publikoval své eseje o feminismu ve sbornících „Nové čtení světa“ a „Média a moc“, v devětadevadesátém se objevil v dalším dokumentu Olgy Sommerové „O čem sní muži“. V témže roce byl na základě rozhodnutí Rady vlády České republiky pro lidská práva jmenován členem jejího Výboru pro odstranění všech forem diskriminace žen.

V roce 1999 se stal spoluautorem rozhovorů s básníkem Lawrencem Ferlinghettim (dále ještě Ivana Pecháčková, Luboš Snížek, Klára Tvarůžková, Iva Vodrážková), které vyšly v knize „S Ferlinghettim v Praze: rozhovory“. Nyní ještě pojďme jmenovat některé další TV-dokumenty, v nichž Mirek účinkuje: jsou to například „Poutníci chaosem” (1995, Česká televize, režie M. Štoll), 20minutový dokument o Vodrážkových, nebo pořad „Artefakta“ (1999, ČT, režie Petr Slabý). V roce 2000 natočil režisér Ivan Vojnár film „Proroci a básníci – kapitoly z kalendáře“, v němž se objevují i manželé Vodrážkovi, v roce 2002 Mirek účinkuje v dokumentu Jiřího Krejčíka „Mužská odyssea“ (ČT).

Mirek Vodrážka cca 2014Z Vodrážkových tehdejších hudebních aktivit lze uvést album „Ženský smutek“ (1998), které vyšlo pod markou Psychochaos & Edita Adlerová, a obsahuje elektronickou, neo-klasickou a experimentální hudbu.V devětadevadesátém pak byla scénická premiéra vokálně instrumentální skladby „Carmina femina – Oratorium ženské duše“ v kostele sv. Jiljí v rámci festivalu Next wave. Realizováno v sestavě M. Vodrážka – hudba, text, Edita Adlerová – zpěv, Antonie Svobodová – tanec, a natočeno Ivanem Vojnárem. V tomtéž roce Mirek složil hudbu a hrál v experimentálním filmu „Putování malíře Guttmana“ (režie Hana Munková). V roce 2001 se Mirek představil jako autor hudby a klávesista v projektech s tanečnicí A. Svobodovou – například v tanečním představení „Dance macabre“ („Uvědomil jsem si naplno, že chaos má především děsivou tvář propasti, kterou nezakryje ani modlitba,“ komentoval to v rozhovoru pro Salon v r. 2002). V roce 2006 se dočkala Mirkova „Carmina femina – Oratorio of Woman´s Souls“ natočení a vydání na CD (v angličtině nazpívali Helena Zaoralová a autor).

V roce 2007 Vodrážkovi vyšla „Decivilizace“, což byl výbor esejů z let 1990–2007 na témata undergroundu, chaosu, feminismu a transgenderu. O rok později začal pracovat v ÚSTRu (Ústavu pro studium totalitních režimů). V rámci tohoto pak vyšla jeho další díla: „Manifest existenciálních dějin“, takto esej o sporu o výklad dějin (2011) a „Filosofie tělesnosti dějin“ (2013), nový pohled na historiografii a na její metody.

Za své aktivity byl Mirek Vodrážka honorován několika oceněními: V roce 2001 mu byl udělen transgenderovou komunitou čestný titul Trans Přítel 2000 za myšlenkový přínos k transgenderovému hnutí. O deset let později, v roce 2011 mu byla předána Cena Václava Bendy a pamětní medaile „Za svobodu a demokracii“. V roce 2014 předal Mirkovi ministr obrany Martin Stropnický ocenění účastníka odboje a odporu proti komunismu.

Jak je vidět, Mirek Vodrážka toho zatím za svůj život stihl opravdu hodně. A při jeho nezměrné energii a zaujetí pro věc, je téměř jisté, že ve svých aktivitách a činnosti neustane ještě pěkně dlouhou dobu. Přejme to jemu i nám ostatním.