Před časem jsem získal knihu od Garyho Hermana s názvem Rockový babylon. Je to kniha poučná a zároveň velmi smutná. Píše se v ní o odvrácené straně života rockových hvězd světového formátu a bohužel se dočteme i o mnoha úmrtích, kterými takový život kolikrát předčasně skončil. Nezřídka se jasně ukazuje, že ony hvězdy pracovaly na svém sebezničení a následném zániku samy. Přemíra alkoholu, drog, promiskuity a bůhví čeho ještě spojená s neuvěřitelnými tlaky vydavatelských společností a producentů, tyto atributy dohnaly taková esa, jako byli třeba Jimi Hendrix, Jim Morrison, Jannis Joplin, Freddie Mercury a řada dalších, k neodvratnému konci.
     Na druhé straně jsou ovšem i tací, kteří si života vážili, chtěli a dokázali zužitkovat tuto jedinečnou hodnotu na sto procent a mohli by ještě daleko více, kdyby jim jejich vlastní život nebyl nespravedlivým osudem odebrán. Kdosi moudrý kdysi v minulosti řekl, že svět není místo pro spravedlnost. Denně se tento fakt dokazuje již po staletí ve všech směrech a na všech možných úrovních. A zatímco jedni intenzivně prosazují ideu onoho moudrého výroku, druzí se s ním velmi těžko vyrovnávají a nemohou jej nikdy přijmout. Není tomu jinak například ani v oblasti umění divadelního nebo třeba populární potažmo rockové hudby. Já osobně považuji za jednu z největších nespravedlností na scéně světového rocku zavraždění Johna Lennona. Právě on patřil do kategorie těch, kteří si života váží a kteří si jej zaslouží. Osud však tomu chtěl jinak a sehrál tak před více než dvaceti lety bolestnou tragédii, po níž zůstaly rány, které se v srdcích mnoha lidí těžko někdy zcela zahojí.
      V provenienci české, dříve československé, najdeme také obě strany mince, a tak zatímco dnes, možná po vzoru západních hvězd, se řada umělců tzv. lehkých žánrů zviditelňuje a tedy i prosazuje snad jakýmkoli způsobem a za jakoukoli cenu, pěstuje si skandály drogové, sexuální, finanční a vysvlékne se třeba z kůže, jen aby se o tom, či o onom jedinci vědělo a hovořilo, zapomíná se pozvolna na některá skutečná esa české kultury, která neměla zapotřebí takovéto pochybné a ostudné kampaně a přesto stála u zrodu hodnot nadčasových a tedy nehynoucích a vždy potřebných a žádoucích.
     V roce 1969 zemřel skvělý hudebník, skladatel, komik, bavič, kreslíř a právník, jeden z pilířů divadla Semafor, Dr. Jiří Šlitr. Jeho smrt snad dodnes nebyla zcela objasněna a pořád ještě existují dohady o tom, kdo tenkrát pustil ten plyn nebo jak to vlastně všechno bylo… Nešťastná náhoda? Anebo uměle vyvolaná? Jiří Suchý – tedy hlavní parťák Jiřího Šlitra napsal v jedné ze svých knih: „Vrahem Jiřího Šlitra byl svítiplyn…". Takhle to myslím přesně bylo a odpověď na otázku, kterou takováto věta vyvolá, si může každý zodpovědět sám – bude-li chtít. Podle textu kdysi indexové písně „100 let" se tedy můžeme ptát: byla to všechno jenom náhoda? Vzhledem k údobí, kdy se tato tragédie stala, a hlavně vzhledem k politickému klimatu, které tenkrát panovalo, se nabízí lecjaká úvaha.
     Dodnes zůstaly nepotrestány mnohé zločiny, které byly spáchány během čtyřiceti let nazpět od roku 1989 a které byly prokázány v plném rozsahu. Můžeme se tudíž domnívat, že i nepřirozeným způsobem přervaný život Dr. Jiřího Šlitra, a tedy náhlý a nečekaný odchod jedné z nejvýraznějších osobností poválečné československé kultury, mohl být součástí nějaké špinavé hry, kterých vždy a všude bylo, je a bude až dost. Ostatně nekalé praktiky v přístupu naší vrchnosti k umělcům byly železným zvykem, a tak zatímco génius českého herectví a umělecká osobnost světového formátu Vlasta Burian nesmyslně a protiprávně „bručel" na Pankráci za „údajnou", každopádně vykonstruovanou a předestřenou kolaboraci s nacisty za II. sv. války, tedy ve čtyřicátých letech, komunističtí šéfové drancovali skutečné hodnoty, brali si, co chtěli, a zacházeli s tím, jak chtěli, a přitom nic z toho jim de facto z hlediska morálního ani právního nepatřilo. Jen pro příklad stačí uvést, jak dopadl Oldřich Nový, jemuž bylo vyvlastněno divadlo, jež si sám svým přičiněním vybudoval, a který si v poválečné době už moc nezahrál. A samozřejmě vždy skvělý a originální Jan Werich – osobnost toho největšího kalibru – byl s vedoucími kulturními bossy rovněž na kordy, a tak i záře jeho hvězdy byla potlačována po celou poválečnou éru až do jeho smrti v roce 1980. Obrovské divadlo – na jednu stranu na oko vynášený národní umělec, jehož vklad do české kultury byl tak velký, že nebylo možno jej vymazat z vědomí divácké a posluchačské obce, na druhou stranu – vzhledem ke svým schopnostem a svému potenciálu – byl vlastně lidově řečeno u ledu. Že by Jan Werich nechtěl více hrát? Nebo že by byl po celou tu dobu tak nemocný, že by prostě nemohl? V srpnu 1968 – tedy v době sovětské okupace naší republiky – Jan Werich kdesi prohlásil: „Zachovejte klid, rozvahu a neztraťte glanc…" On ho zcela jistě nikdy neztratil.
     Vynikající zpěvačka Marta Kubišová podepsala v roce 1968 manifest „Dva tisíce slov" týkající se politické nesvobody a především sovětské okupace našeho území. Nikdy se nepokořila, nikdy neodvolala svá morální stanoviska a totalitní režim se jí odvděčil naprostým znemožněním umělecké činnosti, k němuž snad chybělo už jen vězení, a bylo by to jako v době neblaze proslulých stranických a kádrových procesů na počátku padesátých let. Paní Kubišová byla a stále naštěstí je skvělou zpěvačkou, ale nikdo na světě jí už nikdy nevrátí těch dvacet let, které strávila sice v domácím, ale přesto nuceném vyhnanství mimo veškeré veřejné hudební dění.
     Teprve dnes se dovídáme fakta o tom, že československé vedení politické, a tedy i mocenské, kolikrát velmi liknavě přistupovalo ke skutečnostem týkajícím se pátrání po opravdových válečných zločincích, a že dokonce tito jedinci byli někdy najímáni do služeb výzvědných, a tedy jako spolupracovníci komunistického poválečného režimu.
     A přitom byly velmi vychytrale a zákeřně likvidovány opravdové osobnosti kulturního a společenského života. A proč? Krom jiného zcela jistě právě proto, že oni likvidovaní určitě osobnostmi byli. A ten, kdo chce vládnout a diktovat, nikdy nemůže snést pomyšlení, že v jeho mocnářství existuje někdo, kdo říká a šíří ozdravné demokratické názory, nebojí se veřejně hlásat pravdu, je neúplatný a neztrácí charakter, o vysoké inteligenci a nadhledu z hlediska morálního i etického ani nemluvě.
     Kolik let nesměl hrát člověk, u něhož zcela platí přízvisko Pan herec – tedy Rudolf Hrušínský? Kolik let jsme na televizních obrazovkách nemohli vidět zakladatele divadla Semafor Jiřího Suchého, který ani nesměl vést scénu, již sám vybudoval. Vždyť komu jinému měl náležet post uměleckého ředitele Semaforu, když ne Jiřímu Suchému?
     Kolik takových postav zlikvidoval více než čtyřicet let vládnoucí komunistický režim a jaké dědictví nejen z hlediska kulturního nám připravil? Není snad pravdou, že následky totality pociťujeme dodnes a ještě dlouho potrvá, než se podaří zcela je vykořenit?
     A byl to právě Jiří Suchý – dnes a vlastně již od šedesátých let pojem na naší kulturní scéně, který uměl, podobně jako před ním Vlasta Burian, osvíceně vyhledávat umělecké talenty. Dávat prostor vedle sebe novým tvářím dokáže jenom ten umělec, který umělcem v pravém slova smyslu je a který zároveň netrpí komplexy, a tedy je ve svém oboru mistrem. Jiří Suchý do této třídy nepochybně patří (zaplať pánbůh, že je dodnes mezi legendami žijícími a stále tvůrčí), a tak se stalo, že stejně jak dokázal přizvat k sobě na jeviště takovou silnou osobnost, jakou byl Jiří Šlitr, angažoval ke spolupráci do svého divadla Semafor ve druhé polovině šedesátých let Miloslava Šimka a Jiřího Grossmanna. Ten první z oné kouzelné a nesmrtelné dvojice žije a pracuje. Ale Jiří Grossmann bohužel to štěstí neměl. Vzhledem k jeho morálním kvalitám a vlastní statečnosti by jej zcela určitě pronásledoval a likvidoval komunistický režim. Ten to však v tomto případě nestihl. Jiřího Grossmanna zradilo jeho zdraví a on v pouhých třiceti letech podlehl zákeřné zhoubné nemoci. Ale jaký to byl vlastně člověk?
     Pro mne to byl hrdina a vždycky jím zůstane. A jeho předčasný odchod do uměleckých lovišť nebeských bude v mé mysli stále bolestnou a nenahraditelnou ztrátou stejně jako ona rovněž předčasná a tragická smrt Johna Lennona.
     Jiří Grossmann byl osobností jemnou, citlivou, vnímavou, a přitom jiskrně expresivní, a tedy vpravdě uměleckou. Jeho mnohostranný talent se projevoval v rolích zpěváka, textaře, humoristy, herce, baviče a samozřejmě autora scénářů, článků a povídek. Kdo ví, co by Jiří Grossmann všechno ještě stihl, kdyby mu osud více přál. Od první chvíle, kdy jsem ještě jako kluk slyšel a viděl v televizi jeho westernového Blizzarda, až po opojně barevné a pestré kaskády humoru, které na nás chrlil spolu s Miloslavem Šimkem z jeviště divadla Semafor a z televizní obrazovky, to vždycky byl a bude tzv. můj člověk.
     A znovu chci připomenout, že kromě nesporných kvalit uměleckých v něm byly zcela patrné i kvality lidské. Ostatně v jeho tvorbě je to více než zřetelné. Jeden z jeho tehdejších kolegů, výborný zpěvák Pavel Bobek, o něm v televizním pořadu „Nevyjasněná úmrtí" řekl, že to byl člověk statečný. Ano, v době, kdy mnozí váhali co a jak dělat dál a kdy se logicky všude rozprostíral strach a nejistota – vracím se opět do srpna a září roku 1968 -, chodil Jiří Grossmann po Václavském náměstí a z kapsy elegantního saka mu koukal zrovna napsaný scénář, který vytvořil spolu se Slávkem Šimkem v jejich zamilované kavárně Slavia. A text tohoto scénáře se v té době a ještě dlouho potom rovnal permanentnímu poukazu na bezplatné ubytování v nápravném zařízení Praha – Ruzyně a možná ještě daleko dále a hloub. A ten scénář a řada takových se dostaly na jeviště, hrály se a lidi nadšením šíleli.
     Ve tvorbě Jiřího Grossmanna je zřetelná obrovská duše, v jeho písňových textech se mezi řádky doslýcháme o dění uvnitř lidské bytosti, v povídkách i divadelních hrách nalézáme nadčasové a stále tolik potřebné a přiléhavě výstižné glosy a spoustu názorů prezentovaných vkusně recesistickým humorným nadhledem.
     Jiří Grossmann měl za svého života velkou obec příznivců a fanoušků. Osobně si myslím (a doufám), že jejich počet se nezmenšil, neboť k pamětníkům oné doby přibývají noví a mladší, kteří z hlediska časového posunu nemohou Jiřího Grossmanna pamatovat. Je tu však jeho umění, zachycené formou zvukových záznamů, filmu i písemnou. A tento kumšt se jeví býti nadčasovým, a tedy nic neztrácejícím ze svého lesku a půvabu. Je tedy nasnadě, že úspěch u publika Jiřímu Grossmannovi oprávněně náležel.
     Umělec vždy kulturně vystupující, jemný a noblesní, možná postgenerační následník neodolatelného elegána Oldřicha Nového. Je půvabné, když můžeme sledovat v tvorbě Jiřího Grossmanna stigmata jeho předchůdců. On a Slávek Šimek byli vlastně další a, snad jen s výjimkou populárních cimrmanovců Smoljak / Svěrák, zatím poslední výraznou dvojicí v českém autorském divadle. Paralela Werich a Voskovec, Suchý a Šlitr, Šimek a Grossmann se přímo nabízí.
     Na náhrobku, kde je Jiří Grossmann pochován, je napsán úryvek jednoho z posledních písňových textů tohoto vpravdě řečeno lidského umělce. „Vždyť já chci jen žít, jak žít se má…" Jiří Suchý řekl, že text písně Závidím, z níž uvedený úryvek pochází, je patrně nejsilnějším ze všech, co kdy Jiří Grossmann napsal. Já osobně neznám od něho žádné dílko ani sebemenší práci, která by trpěla absencí platného duchovního faktoru, ať už se jedná o věci vážné, či humorně laděné. Jiří Grossmann věděl, o čem píše ve svých písních, a finální kousek, který napsal v divadle Semafor pro Naďu Urbánkovou, jen podtrhuje jeho hluboké vědomí a cítění.
     Jak jsem se už zmínil, Jirka (ve svém soukromí si jej takto familiérně dovolím oslovovat) je pro mne hrdina. On jím skutečně byl, neboť bojoval nerovný zápas, o němž věděl, že je předem rozhodnut, a přesto se nikdy nevzdával, nenaříkal a, pokud jsou mi známy dostupné informace, nikomu se ani se svým strašlivým břemenem příliš nesvěřoval, nesl vskutku hrdinně svůj osud sám až do posledních chvil svého pozemského bytí. A přitom, dokud mu síly jen trochu stačily, rozdával svým divákům a příznivcům to nejlepší umění, ten na jedné straně humorem a vtipem odzbrojující, a na druhé straně hluboce vážný kus kumštu, který vždy měl a bude mít opodstatnění, a tedy životaschopnost.
     Jan Werich, když v roce 1969 zemřel Jiří Šlitr, řekl novinářům, že krom jiného je obrovská škoda, když odejde někdo, kdo uměl bavit lidi, a to že teda Jiří Šlitr uměl. Myslím si, že o Jiřím Grossmannovi to platí ve stejném rozsahu. Oba tyto pány pak řadím do jedné z kategorií, o nichž opět hovořil, i na jevišti divadla ABC, Jan Werich s Miroslavem Horníčkem. Bylo to něco v tom smyslu, že zná některé jedince, kteří, i kdyby žili 150 let, stále by měli co říci. Na druhé straně jsou však někteří (například – tadvacetiletí), kteří tady už 350 let nemuseli být.
     A tak se tedy skláním v úctě před uměleckou, morální a lidskou bytostí mého hrdiny Jiřího Grossmanna a doufám, že snad v tom království nebeském našel to, o čem tady na zemi snil a co mu osud nesplnil a nakonec i vzal. Jak směšné a bezvýznamné figurky jsou mnozí dnešní umělci na scéně takzvaných lehčích žánrů, jak průhledné a útrpný úsměv až pohrdání vzbuzující jsou počiny těch, kteří před řadou let pokorně klonili hlavy a nyní dělají vše pro to, aby, oděni do hávu popularity a novodobého prominentního společenského postavení, sklízeli ovoce, které jim nepatří. A je ještě horší skutečnost, že v jejich šlépějích a po boku s nimi jdou jejich následníci, kteří se vlastně tím, co činí, stávají totalitními pohrobky.
     Po roce 1969 byla naše kulturní scéna komunistickým systémem rozvrácena, znásilněna a likvidována. To, co vzniklo, se až na výjimky vždy muselo přizpůsobit obrazu a potřebám doby. Vkus celých generací divácké a posluchačské obce byl obrušován, manipulován, deformován a degenerován.
     Informační prameny a kontakty s kvalitní kulturní produkcí zejména a především tzv. západního světa byly násilně a nekompromisně potlačeny. A tak zatímco ve světě demokratickém si divák mohl vybrat dle svých potřeb a tužeb, co chtěl vidět a co nechtěl, a posluchač mohl učinit totéž, v naší provenienci jsme mohli maximálně zavřít oči a uši, a tudíž odmítnout to, co jsme nechtěli. To, co jsme chtěli, jsme ale mít nesměli, a tedy ani nemohli. Říká se, že zvyk je železná košile, a ve vnímání masového tzv. populárního umění šířeného médii to platí dvojnásob. Kdo by se také staral o to, co mu tluče do hlavy rádio či televize a o čem píší noviny, myslím tedy v oblastech kultury, když má „hluboko do kapsy a vysoko do žlabu."
     Logicky jsme tedy došli až tak daleko, že když dnes chce někdo pomyslně navázat na onu dobu, kdy řadě umělců šlo opravdu o věc a princip, a nikoli jen o úspěch za každou cenu dosažený jakýmikoliv prostředky, staví sám sebe do role blázna a bojovníka s větrnými mlýny. Vzpomeňme třeba na poli rockové hudby, neboť ta je mojí doménou, na skupiny, jako byli anglicky zpívající Matadors, Blue Effect, Beatmen, Soulmen, Framus Five, Collegium Musicum apod. Co kapela, to jiný osobitý styl, řada bezvadných skladeb, které se dají i z ohrané desky dnes poslouchat a je v nich daleko více obsažnosti než ve většině současné produkce, byť natáčené digitální formou do počítačů a vydávané na kompaktních discích.
     Tenkrát byla řada takových, kteří na to měli, a kdyby se naše země nestala obětí sovětské okupace a nebyla násilím takzvaně znormalizována, mohli ti, kteří na to, jak už bylo řečeno, měli, možná prorazit i za hranicemi tehdejšího Československa – myslím směrem na západ. Samozřejmě by bylo nutno navázat kontakty se zahraničními vydavatelstvími a managementem a hlavně finančním světem. Bohužel, nestalo se tak a bylo nám naordinováno hrát si jen na vlastním písečku a vymyslet si vlastní uzavřený umělecký svět, a tedy i trh.
     V drtivé většině se tak děje dodnes a ti, kteří před lety tahali za páky našeho domácího kupříkladu hudebního trhu, tak činí znovu a pěstují si své potomstvo.
     Obec divácká a posluchačská je tedy opět obětí manipulace, která za účelem rychlého a snadného zisku poruší jakékoliv normy kvality a vkusu a zajde ve svých praktikách sebeuplatnění za jakékoliv hranice. A tak teď, když už se to smí, je v médiích prezentována i umělecká produkce ze západního světa, ale většinou ta nejméně kvalitní, povrchní, laciná a ordinérní. A našemu spotřebiteli to musí stačit, vždyť si to sám žádá, jak se všude uvádí. Je to však na té úrovni, jako když pes v útulku hltavě požírá ty nejlacinější granule a o kvalitnější krmi si sám neřekne, protože ji ani nezná, a nakonec je to jedno, i to nejnekvalitnější žrádlo naplní svůj účel nasycení.
     Já osobně tuto cestu neuznávám, protože kdybych ji akceptoval a vydal se po ní, přiznal bych sám ve své duši okupační porážku z roku 1968 a následnou normalizaci. Bylo by to, jako kdybych si řekl, že je to vlastně jedno, jakou krmi pojídám, hlavně že žiji. Jsem však přesvědčen, že, podobně jako v dobách dřívějších, obzvláště nyní si můžeme dovolit mít na věci svůj názor a vydat se po jiné cestě. Proto tedy hraji rockovou hudbu tak, jak ji mám rád, tak, jak se to po léta nesmělo, i když se chtělo, a tak, jak si myslím, že je to o smyslu celé věci. Vždy jsem miloval rock pro jeho naléhavou autenticitu sdělení a výpovědi. Mám rád expresivitu a údernost, ale nezaměňuji ji s agresí, brutalitou a destrukcí – kolikrát i autogenní. Mám rád humor a legraci, ale nezaměňuji ji s trapným šaškovstvím. Mám rád témata citová a milostná, ale nezaměňuji je s laciností, obscénnostmi a bulvární vulgaritou. Svoji hudbu nazývám hardjazzbluesrock – tedy tzv. fusion, neboli styl, kde jsou snad všechny směry, jež jsou mi blízké a jež mne ovlivňují. A stále mne zajímá to, kdo jak hraje a zpívá, a ne to, kde, s kým a za kolik strávil noc. Bill Crosby ze skupiny Crosby, Stills and Nash říkal, že když jako mladík šel domů z koncertu Beatles, skákal a tančil radostí. A právě dvojici Lennon/McCartney mi silně dodnes, i když v jiném směru, připomíná ono legendární duo Šimek/Grossmann. Není tam snad jistá příbuznost, že když oni vtrhli na pódium a řádili tam jak draci, byli diváci nadšení a řvali smíchy?
     Já, když poslouchám šimko-grossmannovské desky, a dnes již i cédéčka, když sleduji jejich hry z videozáznamů, když čtu jejich povídky, prožívám velmi podobné stavy beztíže, jako když slyším hudbu Beatles. Je tam tolik radosti a pozitivně laděného humoru, že se nikdy nemohu nasytit, nikdy se nemohu přepít z této studnice, jež dává vodu vskutku životodárnou. A když si pouštím písně, které zpívá Jiří Grossmann, znovu a znovu zatoužím oslovit jej, stisknout mu ruku a říci: „Pane Grossmanne, Jiří, příteli, kolego, kamaráde, ty jseš prostě můj člověk."
     A protože v trojrozměrném světě, ve kterém žiji, toto fyzicky učinit nemohu, věnuji Jiřímu Grossmannovi alespoň album, které právě vzniká, a doufám, že to je taková muzika, která můj vztah k němu a jeho památku neznectí, ba naopak, bude jich hodna.
     Veškeré texty na desce jsou díky mému příteli a před časem i spoluhráči Michaelu Franklinovi v doufám dobré angličtině. Vždyť tento jazyk k rockové hudbě odjakživa patřil. Pokud rock produkují např. Němci, Holanďané, Švédové, nebo i Španělé, tak i přes svoji mateřštinu zpívají jazykem svých angloamerických kolegů v oboru. To jen v sovětském bloku se tento způsob prezentace textů zakazoval a byl nežádoucím. A já jsem nikdy nechtěl být poslušným vazalem ani prohnaným obchodníčkem s laciným a nekvalitním zbožím.
     Český jazyk jako takový miluji, ale když jej chci opravdu slyšet a zdokonalit se v něm, pustím si Voskovce a Wericha, Horníčka, Suchého a Šlitra a krom jiného samozřejmě Miloslava Šimka a Jiřího Grossmanna.
     Ten posledně jmenovaný šel ve stopách Jiřího Suchého a psal krásné texty v jazyce českém. Osobně si myslím, že to, co člověk tvoří, vychází z jeho vlastního nitra a duše, tedy pokud nějakou má. Jiří Grossmann zcela jistě duši měl, a obrovskou, bohužel, text na žádnou moji píseň mi alespoň na tomto světě nenapíše.
     Před časem se zeptali Paula McCartneyho, zda si ještě někdy Beatles zahrají jako kapela. On odpověděl že ano, že jen čekají, až přijde John Lennon. A takhle nějak je to s mojí muzikou a eventuálními tzv. prodejnějšími českými texty na mé – zdůrazňuji rockové – skladby a písně.
     Moje deska se jmenuje "His Tearoom" – tedy Jeho kavárna. Ano, je to ona populární „Slávka", kde Jirka Grossmann tak rád sedával a kde spolu se Slávkem Šimkem tvořili.
     Avšak motivace k názvu desky a k celé orientaci, o níž jsem se zmínil, je čistě mou soukromou záležitostí, nikdy bych nezneužíval jméno člověka a umělce, kterého si vážím a mám jej rád, k vlastní popularizaci. To s radostí přenechám jiným, moje hudba buď zájemce o tento směr osloví, či ne, ale to už musím nechat na nich samotných.

Martin Koubek, červen 2001

detailní informace