Dáša Voňková Andrtová

Znát dávní pohané kytaru, hráli by na ní určitě jako Dagmar Andrtová-Voňková. Překotně trhavě, v touze vykřičet se, vytěsnit ze sebe žal i nezvladatelné emoce nebo naopak sotva slyšitelně, jemnými dotyky rozeznívat struny, jako když se trhá pavučina a kolébat tak sebe i své blízké, ale i právě příchozí. Bez jakýchkoliv pravidel, z hloubi své duše a v sounáležitosti s vlastním rozpoložením. O tolik obdivovaném hráčském stylu připomínající hlasovou nezkrotnost Meredith Monkové, kdy zpěvačka škrábe po strunách nehty, buší do nich pěstmi, tlumí je dlaní nebo natahuje na samou mez, leccos naznačuje i jeho příchod na svět:"Začalo to tím, že už nějaký čas jsem byla sama. Seděla jsem doma, čučela do zdi a myslela na lidi, které mám ráda, ale byli někde jinde. Byla to špatná doba. Přátelé mne dost opustili, hlavně ti, co jsou s člověkem ve chvíli úspěchů, na výsluní. Došlo to tak daleko, že jsem se lidí úplně bála. Sáhla jsem po kytaře. A jako se někdo třeba znovu naučí chodit, tak já se znova naučila chodit rukama po kytaře. Byla to vlastně taková náhrada za člověčí dotýkání a vyplynulo to samo", vysvětlila kdysi v jednom rozhovoru.

Těmi přáteli byli i Hutka s Třešňákem, folkoví druzi ze Šafránu, vyštvaní estébáky za hranice. Jezdila za nimi do Prahy do Čáslavské z Krkonoš, kde se coby nedostudovaná učitelka živila i jako servírka nebo uklízečka. Už ale jako známá klubová písničkářka a vítězka několika folkových festivalů. Když ji pak v roce 1976 vyšla vůbec první nahrávka její kariéry, singl Chlapci na horním konci / Holoubek, nazval ho Petr Dorůžka "jánošíkovským blues" a jinak ostražitý hlasový odborník Leo Jehne ve své recenzi napsal:"Dáša Voňková dokázala neuvěřitelné. Spojit tradiční půdorys našich lidových písní s vynalézavým, zajímavým, obtížným a skvěle zahraným kytarovým doprovodem a sloučit tradice našeho folklórního vokálního projevu se soulovým výrazem a takřka beatovým drivem."

Stačila se ještě mihnout televizním pořadem Písničky pod rentgenem, připravovaném a uváděném Františkem Horáčkem a pak na dlouhých sedm let zmizela ze scény. I to k ní patří. Světská sláva pro ní totiž odjakživa představovala pověstnou polní trávu.

Vždy se spoléhala raději sama na sebe, léta opřená o milovaného manžela. Stál u ní, když jí vycházela její první dvě jedinečná alba - Dagmar Voňková-Andrtová(76) a Živá voda (89) a pomohl jí dostat se na zahraniční pódia, přesvědčený, že ji tam čeká zasloužený úspěch. Ještě za bolševické kurately omráčila v Dánsku, Rakousku a později objela málem půlku světa a zajamovala si s mnoha významný hudebníky, například s japonskými avantgardisty. Ačkoliv zpívá zásadně v rodném jazyce, rozuměli ji všude. Z jejího naléhavého hlasu, bez problému vycítili vnitřní sílu, veškerou spřízněnost s lidovými kořeny a oddanost přírodní čistotě.

Mnozí ji mají za experimentátorku, ale to označení nemůže nikdy vystihnout její přístup. "Stála jsem jednou na jevišti a neměla kam položit smyčec. A tak jsem ho pověsila za struny na krku kytary a povídala si s lidmi, když tu najednou se kolem mě začal rozprostírat zcela neznámý, úžasný zvuk. Kytara pověšena na krku se tlukotem mého srdce a dechem zvolna, sotva znatelně pohybovala a kmitající smyčec pak rozezvučel struny do onoho fascinujícího zvuku." Po čase sblížení se s ním, vzala paní Dagmar do rukou druhý smyčec, kterým už klasicky přejížděla po strunách. Takové skladby pak mají takřka nepopsatelnou a neopakovatelnou atmosféru, zvlášť ve spojení s nevšední zpěvaččinou poezií.

V 90. letech se z důvodů péče o nemocného manžela opět na dlouho stáhla ze scény. Mezitím povstala nová generace posluchačů, technologie také postoupila o hodný kus dopředu, ovšem když nedávno kývla Václavu Koubkovi, aby se společně s Oldřichem Janotou, Vladimírem Mertou, Jaroslavem Hutkoua dalšími folkovými veterány zůčastnila koncertního turné, stačilo pár milých slov, dvě tři skladby a mládežníci ihned pochopili, že se před nimi samého dna časoprostoru a nepoznaných nálad dotýká neobyčejně citlivý a krásný člověk s aurou, se kterou se většina z nich zřejmě ještě nikdy nesetkala.

Dagmar Andrtové-Voňkové v těchto dnech vychází u nakladatelství Indies, kde ji v roce 1997 vyšla zatím poslední album Voliéra - doprovázel ji Radim Hladík - retrospektivní dvojalbum Milí moji (měl se tak jmenovat její debut) obsahující vedle obou prvních slavných desek i značné množství bonusů a nikdy neuveřejněných koncertních nahrávek.

Jiří Moravčík