Diskografie umělce

Vladimír Veit

Když jsem Vláďu Veita poprvé slyšel zpívat, byl jsem zmaten. Hrál zhudebněný Shakespearův sonet s dokonalou kytarou a navždy aktuálním textem.
Když jsem Vláďu Veita poprvé viděl, byl jsem také zmaten. Byl to přesně ten člověk, kterého jsem pod tím tichým hlasem z šumících nahrávek chtěl vidět.
Viděly a slyšely ho pak i mé děti a byly nadšeny. Bylo to jejich první tolik intimní setkání s takovou zvláštní osobností. Byly zmateny - v ten okamžik nějak havaroval jejich dosud dětský svět říkanek, písniček a televizního popu.
Když jsem Vláďovi Veitovi poprvé podával ruku, byl zmaten on. Později jsem pochopil, že je to téměř normální stav mysli tohoto otce československého folku. Má toho za sebou už hodně. To on učil Jardu Hutku hrát na kytaru, pro něj skládal krásné melodie. Má za sebou dlouholetou emigraci a nyní před sebou spoustu práce na chalupě v jižních Čechách, spoustu psů a koček a hraní a psaní.
A skládání nových písniček - o lásce a něze ale hlavně o životě.
Teď když s Vláďou Veitem mluvívám, jsem znovu a znovu zmaten. Vím, že tento človíček je tak zranitelný ve své poetické duši, ale vím že se v této duši také skrývá obrovská touha vydávat nové a nové desky, psát povídky. A vím, že se v ní skrývá i spousta lásky ke všem kočkách a psům co mu potom v jeho každodenních činnostech věčně překážejí a snaží se ho odlákat od psacího stroje a kytary. A že mu občas sní i jeho oběd? Jemu to nevadí - inu - básník!
Když jsem od Vládi Veita dostal do rukou texty jeho písní, abych je přehlédl, zda v nich nejsou nějaké hrubky, byl jsem znovu zmaten. To člověk tak dlouho touží napít se čisté vody, až ho někdo vezme za ruku, dovede k prameni, nabere vodu do starého otlučeného hrníčku a podá mu ji pít. A jaká je to pak dobrota... (Jan D.)