Kořeny skupiny Milano sahají až do jara roku 2002, kdy se sešli tři bývalí spoluhráči z kytarové indie kapely Civil & Military Club. Ondra Zapletal, který zároveň hraje v další kopřivnické partičce NesseLSDorf, se postavil za mikrofon a chopil se kytary, čtyřstrunné basující pádlo se jal obsluhovat Vlada Schwarz, jenž je kytaristou souboru Nierika a za bicí usedl energický Macek. V květnu 2003 však Zapletal zmizel do Irska a Milano se na pár let odmlčelo.

Po návratu z ostrovů se spolu s Schwarzem rozhodli, že opět spojí své síly a založí v podstatě novou skupinu. Ke spolupráci přizvali novojičínského kytaristu Pavla Pohořelského, který hraje se Zapletalem v již zmíněných NesseLSDorf a je též znám coby leader bývalých Valerian’s Future nebo z projektu Vítrholc 100. Na post bubeníka byl povolán Jiří „Chrobák“ Chromečka, jehož mohou znát pouze pamětníci z působení v kopřivnických kapelách Uhlí nebo Natasha. Ačkoli neseděl téměř osm let za bicími, rozhodl se nabídku přijmout.

Tato relativně nová banda se nakonec rozhodla ponechat si starý název a pustila se do tvorby repertoáru, do něhož bylo postupně zařazeno i několik starších kousků. Milano hraje tvrdě a rychle, jejich hudba však nepostrádá melodii a náladotvorné prvky typické pro psychedelické kapely 60. a 70. let. V jejich tvorbě by se jiste daly vysledovat vlivy SonicYouth, Fugazi , tvrdého elektra konce 80. let nebo Ministry, BigBlack, přesto je jim paradoxně nejčastěji přidělována nálepka PunkRock. Texty jsou v češtině a jedná se v nich především o drsnou osobní výpověď. Humor je však nedílnou součástí jejich poetiky.

Po reinkarnaci na samém počátku roku 2006 Milano již dvakrát vystoupilo před veřejností .Nejdříve se představili coby předkapela teplických Už Jsme Doma v  hospodě “U Mola“ v obci Žilina a poté zahráli na kopřivnickém Jentak Festu.

alba