se dal s Lucií do řeči, protože nesla pouzdro s houslemi, a začal mluvit o kapele a nabízet jí členství.
Moje chvíle přišla později, Míša se mě jednou jen tak mimoděk zeptal, jestli na něco hraju. Tak jsem mu řekl, že „trochu na kytaru“. Podle svého pozdějšího vyjádření ho to odradilo („další Jouza, co si někde drnká Stánky“), ale do kapely mě přizval. Po jednom z vydařených táboráků v sadu břevnovského kláštera, pro které se vžil souhrnný název piknik, jsme u ohniště kolektivně zapomněli Luciinu kytaru, a když jsme na to přišli, byla už pryč. Někdy tehdy jsem si na kolej Větrník přivezl svoji bílou Jolanu Vikomt a kombo Humus, které postavil můj bývalý lounský spoluhráč Petr Mašek, a stal se členem.
To jsem ještě nevěděl, že Míša paralelně zakládal Countryband, jehož členy již byla Zuzana Groschupová a Jarda Richter. Michal Šmíd byl Míšovým spoluhráčem v poslední fázi broumovské kapely Sveřepé prase, a tak byl přizván taky. Prvotní sestava - tedy Hrubý, Groschupová, Richter, Horáková, Šmíd a Hluštík byla na světě.
Zde bych dodal, že Antonín se skromností sobě vlastní zde téměř pominul svou (ve srovnání s ostatními) poměrně bohatou hudební minulost. Na jména souborů Exhumace a Starci si sice kromě několika odrostlých mániček z okresu Louny asi těžko někdo vzpomene, existence první ze jmenovaných skupin je ovšem zaznamenána v Korálově a Špulákově encyklopedii s příznačným názvem „Ohlasy písní těžkých“. Na Jardu Richtera můžu snad pro změnu prásknout jeho účast v kralupském folkrockovém tělese Lavor Brend. Každopádně kapela byla na světě a zpočátku nám ani příliš nevadilo, že ačkoli jsme chtěli hrát bigbeat, neměli jsme bicí ani basu. V této sestavě jsme dokonce odehráli v listopadu 93 naše první „veřejné“ vystoupení ve veleslavínském lokále U Marčanů. Koncert měl docela úspěch, cítili jsme se (někteří) jako machři, byť jeden budoucí význačný hudební publicista, který byl toho večera přítomen, si o nás nejspíš myslel svoje. Ale dejme opět slovo Antonínovi:
…My jsme basu neměli a chtěli jsme s tím něco udělat – proč, to je slyšet z nahrávek pořízených na přenosný kazetový magnetofon ve zkušebně i z nahrávky z našeho prvního turné, nazvaného příznačně "Happy Tour". To čítalo celá dvě vystoupení – jedno již zmiňované hospodě u Marčanů a jedno v klubu Prosek. Nakonec jsme přemluvili Martina Kopeckého, dalšího Míšova bývalého souputníka ze Sveřepého prasete, aby se stal členem a začal svojí Color bass tvrdit naši muziku. Martin se sice zúčastnil památeční zakládající zkoušky, ale původně s námi hrát nechtěl. Nakonec si tedy koupil zesilovač Regent a přidal se k nám.
Horší to bylo s bubeníkem – těch je, jak známo, vždycky málo a těch dobrých ještě méně. Navíc nám bylo jasné, že nebude lehké najít bicmana, který by svou hrou příliš nepřehlušil zvuk ostatních převážně akustických, buďto vůbec, nebo velmi špatně amplifikovaných nástrojů. Moc se nám tenkrát líbila skupina Král Klacek, a když tato ohlásila během koncertu U Vystřelenýho oka svou derniéru, nelenili jsme a hned ten večer jsme (konkrétně Míša a Zuzana) jejich bubeníkovi Tomášovi Dubskému hodili lano. K naší nemalé radosti ho přijal, ovšem pak se nám na několik měsíců ztratil z dohledu. Události však nabraly jiný spád. Zuzana v lednu 1995 odlétala na půl roku na studijní pobyt do USA, a kapela šla tudíž načas k ledu.
Neklidný duch Míši Hrubého však obratem spunktoval novou kapelu. Nejprve to měly být České dechy (ryzí dechovka!), nakonec obsazení vykrystalizovalo v početný orchestr Kapitán Kajman, v jehož řadách nakonec kromě několika nových tváří zakotvili téměř všichni členové Dýchánku (a nakonec i vysněný bubeník Tomáš Dubský). Namísto očekávaného obnovení Dýchánku nám však autor většiny písní a vůbec hlavní hybatel veškerého dění Míša Hrubý pár týdnů před Zuzaniným návratem do vlasti oznámil, že. ač kapelník, v ND už nadále účinkovat nehodlá a že ho víc baví Kajman. Jednu chvíli se tak zdálo, že Dýchánek půjde definitivně k ledu, nakonec však vůle pokračovat převážila, a tak se na sklonku roku 1995 odehrála v hospodě u Marčanů premiéra inovované sestavy, konečně s Dubákem u bicích. Míšu Hrubého nakonec nahradil spoluhráč z Kapitána Kajmana, ne tak autorsky potentní, avšak dostatečně instrumentálně zdatný a hlavně patřičným zápalem oplývající Michal Hroza. Spolu s Míšou Hrubým pak dal pár měsíců poté přednost Kapitánu Kajmanovi i basák Martin Kopecký. I za něj jsme náhradu našli poměrně hladce. Ze skupiny Naslouchejte hlasu vypravěče jsme se znali s Ondřejem „Kudydem“ Tichým, o kterém jsme věděli, že kromě řady jiných nástrojů vlastní a zároveň bravurně ovládá kontrabas. Naši nabídku na členství bez okolků přijal a měsíc nato už s námi vesele vyhrával na Slamníku.
Personální rošády jsme tedy nakonec ustáli poměrně hladce. Ještě v létě roku 1996 jsme díky pomoci Hrozových přátel z divadla v Řeznické natočili veškerý aktuální repertoár na naše první demo. Ne že bychom se s ním mohli kdovíjak chlubit, ale pravdou je, že nám tu a tam „vrátka pootevřelo“ – třeba na košířský statek Cibulka, který byl tehdy vyhlášeným koncertním místem. Sdílení pódia s našimi vzory a oblíbenci (Zuby Nehty, Rudovous, Tiger Lillies) bylo pro nás novou a - proč to nepřiznat - příjemnou zkušeností.
Rok 1997 jsme zahájili koncertem v naší „domovské“ hospodě Nad Královskou oborou. Zuzana poté opět odlétala na nějaký čas za oceán, ale už v červnu jsme vystoupili v rámci památného prvního „Festivalu stejných ksichtů“ U Rafa. Na podzim pak následoval velice úspěšný koncert na přehlídce Babí léto v areálu bohnické léčebny, díky kterému nám mimo jiné přibyly další (i mimopražské) nabídky na hraní. Ale aby té idylky nebylo přespříliš, na obzoru už byla další personální změna, tentokrát na citlivém místě bubeníka. Ano, dosud jediným členem ND, který neodešel sám, ale byl „odejit“, se stal Tomáš Dubský. O naší kapele rozhodně nelze říct, že bychom byli vzorem disciplíny a profesionálního přístupu, ale Tomášova nespolehlivost a stále řidší účast na zkouškách byla i na nás trochu moc. Oznámení „padáka“ nakonec vzal na svá bedra v listopadu 97 Antonín. Tomáš si pak s námi ještě zahrál na přehlídce Malá Alternativa a na mikulášské Cibulce, no a na předvánoční stejnoksichtí akci U Rafa už s námi bubnoval letitý kamarád Petr „Káda“ Kadaník.
S novou rytmickou posilou jsme se cítili být na pódiu zas o něco jistější v kramflecích, a jelikož se nám tou dobou dařilo vyplodit docela dost nových písní, během první půlky roku 1998 v nás pomalu uzrála myšlenka na natočení debutového CD. Kudyd se seznámil s výborným zvukařem Pavlem Jindrákem, který projevil zájem natočit naše vystoupení a záznam pak vydat na CD v rámci svého „klubu Lišák“. Koncert v Jazz Clubu v Železné jsme 6. října opravdu nahráli, zvukově nahrávka rozhodně nedopadla špatně, my jsme ale s naším výkonem až tak spokojení nebyli (zpětně si říkám, jestli jsme tehdy k sobě nebyli přehnaně kritičtí, ale nevím, dlouho jsem tu nahrávku neslyšel), navíc vázla spolupráce i s Pavlem, tudíž z vydání CD sešlo a nahrávku jsme nakonec prezentovali na magnetofonových kazetách. Alespoň jsme konečně měli poměrně reprezentativní demo nahrávku. Kazetu jsme pokřtili v únoru roku 1999, kde jinde než na Slamníku. Ale zpět do předchozího roku, neboť tento byl na koncerty opravdu bohatý. Podařilo se nám proniknout na festivaly v Boskovicích a hlavně na náš oblíbený festival Litoměřický kořen, za zmínku rozhodně stojí i vydařený výjezd do Vigantic u Rožnova pod Radhoštěm.
Při pohledu do mých análů se jeví první čtvrtina roku 1999 na koncerty poměrně chudá. Vůbec mám zpětně dojem, že na nás tou dobou přišel nějaký útlum. Možná se projevilo zklamání z osudu nahrávky, anebo na nás prostě přišla únava, anebo to byl můj ryze subjektivní pocit – těžko říct. Každopádně od května začalo hraní utěšeně přibývat, stejně tak i nových písní a v rozletu nás nemohl zabrzdit ani již druhý nájezd lapků na naši zkušebnu. Začátkem července jsme opět byli pozváni na Litoměřický kořen, kde nás oslovil Míra Wanek z Už jsme doma a nabídl nám spolupráci při vydání našeho CD (a zároveň nás pozval jako hosty na zářijový křest nového CD Uši), krátký šot z našeho vystoupení se objevil v TV pořadu „60“ a hlavně jsme se (zvláště pak někteří) více sblížili s pořadatelem Kořenu Michalem Hanzlem, který záhy přišel s konkrétní nabídkou na natočení CD. Předávám opět slovo Antonínovi:
Po náročném výběru kandidátů zbylo nakonec 17 písní. V únoru 2000 jsme se zavřeli do studia (oblíbená floskule z článků o českých kytarovkách z dob, kdy jsme začínali) a šli na to. Tím studiem byl sklep a kuchyně u Michala Hanzla doma. Ve sklepě jsme hráli, v kuchyni seděl zvukař a nahrával. Kdo že je Michal Hanzl? Samozřejmě pořadatel Litoměřického kořene, hlava agentury Modrý z nebe a dnes také hlava Zuzaniny rodiny.
Michal má lví podíl na naší desce. Sehnal vynikajícího zvukaře Jiřího Zámečníka z Teplic (jeden z mála mistrů zvuku, který náš rozsáhlý ansámbl nazvučí skutečně dobře), poskytl zázemí, nakoupil nealko pivo Clausthaler (jako placebo, abychom se cítili dobře, ale přitom byli schopni dobře hrát), později sehnal sponzora na výrobu desky a dodnes plní často úlohu road managera a obětavého a ochotného pomocníka.
Zbývá dodat, že nahrávku jsme pořídili za dva dny, v čemž nám nezabránilo ani pokročilé těhotenství violistky Lucie. Přes Michala Hanzla jsme se domluvili, že náš debut vydá malé, leč zavedené vydavatelství Black point. Činili jsme tak s vidinou harmonické a vzájemně prospěšné spolupráce Litoměřický kořen - Black point - ND. Tato představa však nečekaně záhy vzala za své, a tak jsme po nejrůznějších peripetiích nastřádali penízky a debutové CD si vydali sami. Přestože se toto rozhodnutí nerodilo lehce, zpětně to vidím jako jednu z našich největších výher.
Křest se odehrál 1. června roku 2000 v narvané Baráčnické rychtě za spoluúčasti nové akvizice v řadách Stejných ksichtů, skupiny Ahmed má hlad. Padla tu již zmínka o Luciině těhotenství, které bylo důvodem dočasného opuštění řad Dýchánku jak Lucie, tak mandolinisty a solidárního Luciina manžela Jardy Richtera. Po natočení CD jsme tudíž oslovili nové tváře – výborného trumpetistu a křídlovkáře Milana „Loyda“ Tichého, kterého jsme ovšem znali už z doby našich prvních vystoupení z kapely Naslouchejte hlasu vypravěče. Druhým novým členem se stal violista a bohém Vašek Trojan. A právě na křtu se nakonec na pódiu sešli všichni bývalí i současní členové Dýchánku, včetně „otce zakladatele“ Míši Hrubého. Zatímco Lucii tou dobou dělilo od narození syna Matyáše pár týdnů, Zuzanin František měl přijít na svět zhruba za sedm měsíců.
Každému bylo, myslím, víc než jasné, že nahradit, byť dočasně, Zuzanu nepřipadá v úvahu, tudíž se kapela s koncem roku 2000 uložila k zimně–jarnímu spánku. Ještě předtím jsme stihli vystoupit v zaplněné žižkovské Akropoli, poslední “předpauzový“ koncert jsme pak odehráli v brněnské Alterně. A byl to právě tamní promotér Jiří Švéda, který svým způsobem mohl za zkrácení naší „mateřské dovolené“ – zprostředkoval totiž naše první pozvání za hranice naší vlasti, konkrétně do rakouského Lince, kam jsme nakonec jednoho horkého červnového dne skutečně vyrazili. Pár dní nato následoval Kořen, kde naše vystoupení předčasně ukončila vpravdě ďábelská (a náležitě medializovaná) vichřice. Koncem roku 2001 od nás odešel violista Vašek a vzhledem k tomu, že Lucie v březnu následujícího roku porodila dceru Marii, vypustili jsme z našeho instrumentáře violu a naopak naplno využili Loydovu trubku a křídlovku.
Rok 2002 proběhl ve znamení docela častého koncertování po vlastech českých, v létě jsme dvakrát v rámci „České sezóny“ vycestovali do Paříže. Od léta jsme se pak začali zaobírat myšlenkami na novou desku. Oslyšeli jsme lákavé nabídky nejmenovaného prestižního vydavatelství a opět jsme se rozhodli pro samonáklad, neboť tento způsob se nám v případě debutového alba osvědčil. Celkem jasno jsme měli i v otázce studia. Na četná doporučení jsme se rozhodli využít služeb vyhlášeného střešovického studia jáMOR a během jednoho lednového týdne Léta Páně 2003 jsme pod dohledem „mistra zvuku“ Ondřeje Ježka natočili 20 písní, z nichž nakonec na nové album Plod proniklo 17 kousků. Vzhledem k tomu, že Zuzana neočekávaně opět byla v očekávání, na výrobu se spěchalo, aby se deska stihla pokřtít ještě před porodem. Nakonec jsme si tisícovku čerstvě vylisovaných Plodů zabalených do elegantního červeného digipacku vyzvedli v půlce března. Oba křty (brněnský a pražský) na přelomu března a dubna dopadly výborně, a tak se kapela mohla - všem pravidlům šoubyzu navzdory – opět na pár měsíců odmlčet.
Novou sezónu jsme načali v horkém srpnu roku 2003 koncertem v Litoměřickém letním kině posíleni o mladého a šikovného trumpetistu Honzu Vondrysku, který nahradil do Portugalska odcestovavšího Milana „Loyda“ Tichého. Tak jako po předchozích pauzách, trvalo nějaký čas, než se kapelní motor rozjel na plné obrátky. I když v případě naší kapely o nějakých „plných obrátkách“ můžeme mluvit stěží – přeci jenom potomci nám přibývají a s nimi i rodinné a pracovní povinnosti, takže na kapelu leckdy zbývá míň času a energie, než bychom si sami přáli.
Vedle obvyklých koncertních štací bych z podzimu roku 2003 vyzdvihl říjnový zájezd do Budapešti spojený s nezbytnou návštěvou lázní a důkladným průzkumem výdobytků vyhlášené uherské kuchyně. Dále pak nelze opominout účast ND při slavnostním odhalení pomníku Franze Kafky od Jaroslava Róny na pražském Starém Městě. Z roku 2004 pak stojí za zaznamenání zahraniční výjezdy do Německa (Freiburg) a malé turné do Estonska. Především pobyt na festivalu ve Viljandi se do pomyslných análů ND zapsal zlatým písmem.
Koncertování během roku 2005 se rozjíždělo pozvolna, na jaře však nabralo nečekané obrátky a vypadalo to, že tato sezóna bude pro ND rekordní co do počtu odehraných výstupů. A připočteme-li k tomu pozvání na věhlasný uherský festival Sziget… Ale znáte to, člověk míní… Zatímco záchranářské pokusy mandolinisty Jardy Richtera v sovineckém hradním příkopu počátkem června měly za následek pouze ortézu na koleni a jeden zmeškaný koncert, výstup ve slovenských Piešťanech (cestou z Budína) měl pro kapelu následky fatálnější. Kombinace únavy, měkkých drog a tvrdého alkoholu vynesly majitele akordeonu do nadpozemských výšin, odkud však následoval tvrdý pád. V praxi se ukázalo, že těla a mysl členů kapely už nevydrží tolik, co dřív. Výsledkem byla komplikovaná zlomenina paty a vynucená čtyřměsíční koncertní odmlka. Ale všechno zlé je k něčemu dobré. Díky pauze jsme trochu pohnuli s novými songy, na jejichž nácvik při plné koncertní frekvenci nezbývá mnoho času. Ke konci roku pak snad ještě stojí za zaznamenání dvě události související s historií ND spíše okrajově. V listopadu měl premiéru česko-britský film Sklapni a zastřel mě, kde zazněly úryvky z tří našich písniček. A pár týdnů předtím pak spatřilo světlo světa divadelní představení Zvoník od Matky boží Divadla ANPU, ke kterému zkomponoval hudbu majitel akordeonu a spolu s Honzou Vondryskou (trubka), Michalem Hrozou (klarinet) a Ondrou „Kudydem“ Tichým (kontrabas) ji také nahrál.
Počátek roku 2006 se opět nesl ve znamení zvýšené hrací aktivity, první hektický kvartál jsme uzavřeli malým turné po Švýcarsku. Zatímco v Rorschachu na břehu Bodamského jezera jsme vyhrávali pro sice krásný, leč prázdný lokál, v Luzernu už to bylo lepší a pěkný klub v bývalé industriální zóně ve Winterthuru zažil důstojné završení našeho výletu. V létě jsme si pak krom obligátního Kořene poprvé zahráli na Sázavafestu, tou dobou už ale bylo na obzoru další personální rošambo. Bubeníkovi Kádovi se podařilo získat stipendium na univerzitě v Nottinghamu, a jelikož vůbec netušil, kdy se vrátí, na svůj bubenický post v ND rezignoval. Poslední regulérní koncert s námi Káda dal jednoho horkého pozdně letního večera na zaplněném Střeleckém ostrově, dva měsíce na to už na jeho místo zasedl Honza Pydych, kterého jsme si vyhlédli v řadách doprovodného bandu Jirky Konvrzka. Tím byl dosavadní (snad ne až tak komplikovaný) personální vývoj našeho podivuhodného tělesa završen, a tak jsme si na jaře roku 2007 udělali pěknou oslavu patnácti let existence Neočekávaného dýchánku.
Střih do současnosti: Na jaře 2008 je sestava beze změn. Pomýšlíme na novou desku, materiál přibývá pomalu a koncertní mašinérie se po narození třetího Zuzanina potomka (září 07) taky rozjíždí pomalu. A taky připravujeme novou podobu webových stránek – tu, kterou nyní vidíte. Ale co se vleče, neuteče. V začátcích nás nejspíš ani nenapadlo, že nám to vydrží tak dlouho…
V letech 2002–2008 sepsali Michal „Faker“ Šmíd a Antonín Hluštík
