Za více než patnáct let společného působení prošli čeští hudební umělci Irena a Vojtěch Havlovi již celou řadou osobitých a navýsost pozoruhodných tvůrčích období. Počátek jejich vzájemné spolupráce z poloviny 80. let se zprvu vyvíjel v experimentální formaci Capella Antiqua e Moderna, která si získala popularitu nejen u širšího obecenstva, ale i u kritiky. Sdružení se s dostatečnou dávkou přesvědčivosti pohybovalo ve stylově neobyčejně širokém řečišti evropské klasické hudby od renesance až po současnost a Havlovi zde s úspěchem rozvíjeli svoje od počátku neortodoxní pojetí tradičních i novodobých skladebných technik a interpretačních postupů. Kromě působení v této domovské formaci ovšem již od konce 80. let stále intenzivněji spolupracovali i s celou řadou dalších vynikajících tuzemských » zobrazit více
i zahraničních osobností, s nimiž průběžně spoluvytvářeli svoje charakteristicky nezařaditelné, muzikantsky polystylové a zhusta i multimediální zvukově obrazové koláže. Mezi jejich oblíbené partnery patřili například celosvětově uznávaný jazzový multiinstrumentalista Jiří Stivín, avantgardní bubeník Alan Vitouš či impulsivní kytarista Tony Ackerman, ale také tanečníci Karel Vaněk a Eva Černá, výtvarník Radek Pilař a mnozí další.
Rok 1990 a jejich společné projekty s duchovně spřízněným písničkářem Oldřichem Janotou logicky završily jedno z uzavírajících se tvůrčích období a zároveň otevřely novou etapu jejich tentokrát již samostatného uměleckého zrání. Tentýž rok vyšlo i první z řady následujících profilových CD (Háta H., Yoganidra, Malé modré nic, Hudba ticha, Tajemná gamelánie, Něžně ke světlu), na kterých postupně prohlubovali svůj výsostně originální, muzikantsky soběstačný a posluchačsky mimořádně přitažlivý hudební koncept. Na své udivující cestě především za jedinečně přirozeným zvukem a jeho snadno rozpoznatelnou specifičností se od té doby Irena a Vojtěch Havlovi vynalézavě ubírali krok za krokem s jiskřivou intuicí i důslednou systematičností a v procesu soustředěného tvůrčího hledání a nalézání dosáhli i v mezinárodním kontextu zcela prokazatelných výsledků.
V první polovině 90. let Irena a Vojtěch Havlovi postupně třikrát navštívili Indii a ve vesničkách uprostřed radžastánské pouště nahráli několik desítek hodin lidové a duchovní hudby, z nichž později vytvořili svůj další autorský čtyřkomplet (Agni, Maha Rudra Yagya, Sri Maháprabhuji Bhajans, Sri Mádhavánanda Bhajans). Kromě zmíněných titulů zde pro českou televizi ve vlastní režii natočili i dva velice inspirativní filmy o duchovním životě Indie (Agni a Maha Rudra Yagya). Nemalou pozornost zejména v méně konformnějších kruzích vzbudil i jejich další ryze autorský hudebně vizuální projekt Tajemná gamelánie, při jehož natáčení se poprvé spojili se známým filmovým režisérem Viliamem Poltikovičem. Na poli kinematografického umění se ostatně Irena a Vojtěch Havlovi v průběhu následujících let prezentovali ještě několikrát – například hudbou ke dvěma celovečerním filmům Cesta pustým lesem Ivana Vojnára a Hranice stínů Martina Millera. Kromě těchto titulů se autorsky podepsali i pod celou řadu dalších krátkometrážních a dokumentárních snímků, stejně jako pod množství scénické muziky k různým televizním či divadelním inscenacím.
Také v druhé polovině této dekády Irena a Vojtěch Havlovi nadále rozvíjeli a prohlubovali svůj v mnoha ohledech unikátní hudební výraz. Pokračující nahrávací činnost vyústila do vzniku několika dalších, muzikantsky výjimečně zdařilých projektů vzbuzujících zasloužený ohlas doma i v zahraničí (Marnost
křídel, Den v Benediktu, Jako motýl na tvé dlani). Intenzivní koncertní aktivita je v tomto období zavedla do mnoha pozoruhodných koutů České republiky, ale i Evropy, Kanady a Spojených států amerických. Společně s avantgardními výtvarníky a nonkonformními divadelníky Petrem Niklem a Janou Svobodovou se v rámci snově performančního představení Slunovrat podívali i do exotických krajin Afriky a Japonska.
Díky skutečně mimořádné dávce univerzality jejich do nejmenšího detailu vytříbeného projevu, nepřeslechnutelné originalitě a v neposlední řadě i nesporné jedinečnosti tvorby bývají Irena a Vojtěch Havlovi pro snadnější orientaci čas od času přiřazováni k některým rozmanitým hudebně stylovým proudům. Někteří publicisté a část posluchačů v souvislosti s jejich mnohdy opravdu velice překvapující produkcí s oblibou hovoří o tzv. alternativní, globální, nové akustické, improvizované, experimentální, minimalistické, relaxační či dokonce meditační hudbě, ovšem většina z takovýchto obecných kategorií bývá právě v jejich případě natolik zavádějící a vlastně i nepřesná, že o výsledném tvaru a obsahu muziky neříká vlastně zhola nic. Výrazový rozptyl používaných vyjadřovacích prostředků bývá totiž u Havlových ve většině případů natolik rozmanitý, mnohotvárný a hlavně neustále se proměňující, že jakýkoliv pokus o alespoň rámcové slovní zachycení podstaty jejich muzikantského dialogu za konkrétní skutečností nutně pokulhává. V každém případě se ovšem téměř vždy jedná o výsostně poetickou hudbu, která niterně odhaluje ta nejskrytější zákoutí vnímavé lidské duše a zároveň ji i procesuálně obohacuje. To, co je na nositelích této čarokrásné muziky snad vůbec nejcennější je ovšem především způsob, jakým Irena a Vojtěch Havlovi tento svůj neobyčejný dar předávají – činí tak bez výjimky vždy s naprostou upřímností, obdivuhodnou pokorou a současně i s tím nejjemnějším a vpravdě mírumilovným poselstvím.
