Zeměžluč

tak o žádné slavení tu rozhodně nejde. Každopádně když něco děláš 25 let, tak už to je zkrátka nedílná součást tvého života.



Se špetkou nadsázky se dá říct, že Zeměžluč prošla skrz politické režimy, můžeš nějak s ohledem na dobu a tok dějin, srovnat začátky kapely a její dnešní podobu? Nebo je to něco nesrovnatelného?



Srovnávat – nesrovnávat? To asi nejde srovnávat. Vše je úplně jinak. Když jsme začali hrát, tak jsme měli v podstatě v hlavě jen tu kapelu, byla to vážně dlouhou dobu absolutní priorita a té se vše podřizovalo. To, že v té době byl jiný režim, který to totálně komplikoval, je věc jiná. O tom již bylo řečeno mnoho, ale postupně jak člověk stárnul, jak se měnil a vyvíjel, tak i vztah s tou kapelou procházel různými obměnami. Jak říkám, vše je úplně jinak, ale asi to stále něco dává, přináší, že mám potřebu v tom stále dál a dál pokračovat... nebo je to osud? Ale teď mne napadá, že něco přeci jen srovnám – vnímání koncertů. První koncerty byly úžasné a euforie byla taková, že si dodnes zřetelně pamatuji, jak jsme s Tomášem po našem prvním koncertě do rána u lahváčů probírali, co a jak bylo, co kdo zahrál atd. Postupem času se z koncertováni stala chtě nechtě jakási rutina a když jsme v roce 1999 jeli na naše první velké U.K. tour, tak jsem jednomu kamarádovi říkal, jak je to ohromné, že tam jedeme, ale doby, kdy bych se z toho podělal a užíval si to až do „aleluja“, že jsou ty tam... A pak přišel jeden koncert (v době, kdy na bicí hrál Flegma)  v Prachaticích, který z jistých důvodů z naší strany málem odpadl. Tam tehdy v takovém klubíku, snad v bývalém mini kině, jsem si poprvé uvědomil, jak je to skvělé a úžasné mít možnost hrát a že to vůbec není nějaká samozřejmost. Od té doby mohu říct, že všechny odehrané koncerty beru jako velký dar.



Jsi jediný člen Žluči, který aktivně pamatuje všech 25 let. Vzhledem k tomu, že sestava kapely se různě obměňovala, vládneš v kapele pevnou rukou? Držíš v rukou pevně směr, kterým kapela půjde, nebo se necháváš překvapit svými spoluhráči?



Pevnou rukou rozhodně nevládnu, ale jsou situace, kdy zkrátka musí být někdo, kdo má to tak zvané „poslední“ slovo. Jistý směr se snažím držet, to je jasné, texty píšu sám, ale jinak se dost nechávám, jak říkáš „překvapit“ svými spoluhráči. Jejich invence v hudbě - je pak to zásadní pro výsledný „sound“ té které konkrétní sestavy.



Je nějaké období nebo sestava kapely na kterou vzpomínáš nejraději a chtěl bys to vrátit?



Vrátit se nedá nic, vůbec nic a zda nám to přijde škoda, a nebo naopak, je jedno, protože to tak je. Díky Bohu až na pár drobností vzpomínám na všechny sestavy „žluče“ v dobrém – každá měla v sobě něco neopakovatelného. Jistěže některé sestavy byly více či méně mému srdci bližší, ale jelikož jsem s většinou bývalých členů v přátelském kontaktu, tak nebudu nikoho jmenovat – dělat nějaké žebříčky.



K narozeninám jste si „naděli“ i novou desku Hledání, co o ní prozradíš?



Že je úžasná. Teď vážně -  takže když pominu asi 1000 věcí, které na ní mohly být jinak, tak jsem s výsledkem spokojen.



Není dvojalbum přeci jen až přílišná porce muziky najednou?



Rozhodně není. Žijeme v uspěchané době, kdy se všichni za něčím honíme. Všichni se ženou, ženou, ženou – už aby to měli asi za sebou. Všechno se zrychluje, zkracuje, rádoby zjednodušuje a bla, bla, bla...
Dlouhohrající deska – je dlouhohrající také proto, že by měla mít jistou minutáž a když se to tak sešlo, tak je z toho 2Lpíčko. Jo, kdybychom kolem toho chytračili, tak jsme mohli vydat už jednu desku před rokem a druhou pěkně letos. Já mám nejraděj Epíčka – udělat pár písniček a hned je natočit – to mi sedí nejvíc. Tentokrát to chytlo přesně opačný směr – skladeb přibývalo a na nahrávání buď nebyl čas, nálada a nebo cokoli jiného tomu nepřálo...  a výsledek je tady.
A ještě k té porci muziky – původně se měly dělat jen vinyly a až na poslední chvíli, po dlouhých „poradách“ a zvažování všeho kolem a kolem se dělá i CD. No a když musíš u 2LP třikrát po jisté době zvednout prdel a jít „TO“ otočit, tak je z toho úplně jiný pocit a dojem nebo zážitek, než když ti z CD valí v jednom kuse 70 minut muziky – to už je pak nasnadě, že to přijde dlouhé, ale z toho vinylu je to o něčem jiném – doporučuji všem vyzkoušet. A taky jak říkám při pořadí skladeb se to sestavovalo tak, aby to byly čtyři na sebe navazující, ale zároveň ucelené bloky – na jednolitý vodopád „CD“ se zřetel vůbec nebral.



V textech na „Hledání“ je parné množství odkazů na různá témata. Kam všude „Hledání“ odkazuje a co jsi tím chtěl sdělit?



„Hledání“ odkazuje na vše a chtěl jsem tím též všechno sdělit – pěkně řečeno, že? Tak a zase chvíli vážně. Ke každé skladbě by mohl být komentář delší než je vlastní text, ale do ničeho takového se pouštět nechci a ani nebudu. Pár nejstarších věcí by po textové stránce mohlo navázat na naše poslední EP, jsou dost depresivní a pesimistické, ale ty další songy a vůbec celkové vyznění desky je dle mého o naději a ne o beznaději. Celé je to snad o pár vážných tématech, tedy alespoň doufám – a teď pokus o zkratku: cesta je život, hledání je smysl a základem všeho je naděje plus víra.



Pro fanoušky bude určitě překvapením hostování jedné francouzské zpěvačky na vašem albu, prozradíš o tom víc a popíšeš, jak k celé spolupráci došlo?



Tak abys neřekl, že vše přejdu rádoby vtipem nebo pár slovy, tak zde se zdržíme.
Mám jeden moc oblíbený film, který jsem viděl poprvé velmi mlád a který mne již tehdy poznamenal. Jednou za pár let se na něj vždy mrknu. Když jsem jej viděl naposledy, bylo to zhruba před dvěma roky těsně před naším odjezdem na turné do Velké Britanie, tak mne tam zaujala jedna pasáž, která mne inspirovala k poměrně rozsáhlému textu. Hudební základ k tomu bylo  takové jednoduché brnkání na 3 kila. Ještě dříve než jsem to donesl kolegům, tak jsem  to začal cítit zcela jinak a text jsem zredukoval na jednu jedinou větu a to už jsem u toho přemýšlel o tom, že by to zpíval ženský hlas a napadlo mne, zase v souvislosti s tou původní inspirací, že by to modlo být ve francouzštině. Ukázal jsem to klukům a oslovil jsem jednu kamarádku, co umí francouzsky zda by to nazpívala. Tak vznikla už ve studiu jakási pracovní verze. Pak to ale chytlo rychlý a pro nikoho včetně mne nečekaný obrat. Pawel Papagáj mi oznámil, že chystá koncert La Fraction, které silně žeru a mne z ničeho nic napadlo, že oslovím Magali. Známe se z mnoha společně odehraných koncertů, ale nikdy jsme v  užším kontaktu nebyli... Osobně jsem to považoval za troufalost a vůbec jsem si nepřipustil, že by z toho něco mohlo být. Magali na můj email nejenže odpověděla, ale vyměnili jsme si pak řadu emailů, po počátečních anglických přišly na řadu delší ve francouzštině, které překládala má kamarádka, protože touto řečí nevládnu... A jak to dopadlo? V neděli po skvělém brněnském koncertu si Magali opravdu udělala čas a zajeli jsme společně do studia, kde vzniklo několik verzí této písně. Smekám před ní a moc si jí vážím. To je celé... Snad ještě tolik, že výsledek daleko předčil nejen mé očekávání, ale i mou prvotní představu o této skladbě. Zde patří i poklona mým oběma kolegům, kteří to tím co tam hrají opět posunuli někam dál.



Na co všechno se můžou vaši fanoušci těšit na narozeninovém koncertě a na co se nejvíc těšíš ty osobně?



Můžou se těšit snad na pěkný koncert a já se těším na to, že pokud to vše klapne, tak uděláme pár lidem radost a že se při této příležitosti též sejde dost lidí, kteří se jinak nepotkají – zkrátka doufám, že to bude takové fajn setkání. Všechny lidičky, kteří nás a naše hosty rádi uvidí, tímto srdečně zvu.



Předlouhá léta tě bylo možno na pódiu vidět se slunečními brýlemi, poslední dobou jsi od této tradice upustil, proč to? A jaký je nyní „nefiltrovaný“ pohled z pódia?



Před dvěma roky v létě, jestli se nepletu tak to bylo na benefičním  koncertě pro koňský útulek Pamir, jsem pocítil, že už ty brýle nechci... neumím to jinak vysvětlit, bylo to tam  a od té doby hraju bez nich. Nefiltrovaný pohled má své pro i proti – občas vidím co bych nechtěl, ale naopak často vidím i to, co bych jinak neviděl.



Zeměžluč bude od nového roku opět hrát ve změněné sestavě, čím je to způsobeno a prozradíš novou sestavu?



Ač se to nezdá, tak tahle sestava má absolutní rekord – hrajeme spolu pět a půl roku. Ano s Edou jsem hrál déle, ale vystřídalo se kolem nás za tu dobu několik bubeníků. Též je tato sestava nejplodnější... Proč kolegové končí je zcela prosté – jak Titanik, tak Fredrikson mají spoustu jiných povinností a starostí a nazrál zřejmě již čas, kdy se chtějí věnovat jiným „prioritám“. Rozcházíme se absolutně v pohodě.
K nové sestavě asi tolik – jeden výborný bubeník a jeden vynikající kytarista mi přislíbili, že na to po Novém roce vlítnem, jak nám to spolu  půjde a nebo nepůjde se uvidí...



Takže moc dík za odpovědi a na závěr prozraď, jak vidíš minimálně další čtvrtstoletí Žluči.



...což o to, já bych rád hrál dál, ale jedna věc je, jak to vidím já, a druhá jak to vidí ON