Lucie Redlová
Od malička jsem chtěla hrát na klavír. Můj první jsem dostala asi v 5 letech, babička mi pak do takové té knížky „Vývoj vašeho děťátka“ napsala „Na páté narozeniny dostala malý klavírek. Do týdne uměla 6 písniček“. Tím ovšem moje slibně nastartovaná dráha klavíristky skončila, protože jsem se klavíru nikdy nedočkala – pianina byla drahá a křídlo by se nám do bytu nevešlo.
Na vybírání dětí v hudebce (tehdy lidušce) jsem zpívala „Kdo a kdo a kdo to je, kdo si zuby brousí“ (umím doteď) z večerníčku a vzali mě. Na klavír brali první ty, co mají doma klavír (cvičit bych totiž mohla někam chodit) a pak už nebylo místo, tak mě naši (naši = maminka + babičky) vrazili na housle. Kvůli kombinaci trochu nezodpovědného učitele (nebo to na něj svaluju neprávem? Já si ale vážně pamatuju, že » zobrazit více
mi třeba často odpadaly hodiny…) a mého totálního nezájmu o tento nástroj jsem na konci prvního ročníku neudělala postupové zkoušky (a doma se snažila zmírnit nepostupovou trojku slovy „Ale Radka má taky dvojku“).
Naši pochopili, že to nemá smysl a babička mi koupila akordeon, protože ten má aspoň klapky jako klavír. To už mě bavilo víc a chodila jsem na něj pak až do konce základky (6 let). Moc zapálená jsem do toho ale stejně nebyla a na konci osmičky, když jsem se rozhodovala, jestli pokračovat, mi pan učitel jemně naznačil, že na střední budu mít jiné problémy a že už bych to těžce stíhala. Od té doby se učím na všechny nástroje sama a asi s daleko větší vervou. Ale ještě perlička – poslední rok jsme na ten akordeon měli jednu hodinu v duu a já jsem hrála s nějakým o dva roky mladším, tichým klukem, Roman se jmenoval a byl na rozdíl ode mě poctivý ve cvičení (hrál v tom duu těžší party). Vystudoval pak na tento nástroj konzervatoř a teď je to nejerudovanější hudebník v naší formaci Docuku :-)
Střední škola
Je mi 14 a půl a po prázdninách nastupuju na obchodní akademii. Mám doma kytaru po mamčiném bratranci Markovi, ale moc na ni nehraju, umím jen pár akordů. S maminkou a sestrou (o 3 roky mladší) jedeme na dovolenou do autokempu Lučina blízko Strážnice (kde se tehdy konal festival Zahrada). A tam se to stane: každý večer se u bufetu Jirky Kuruce (funguje tam dodnes) slézá parta a mlátí do kytar, úplně mě to nadchne a rozhodnu se, že až příští rok přijedeme, budu do toho řezat s nimi.
Hned po návratu začínám cvičit každý den, mojí biblí je zpěvník „Já písnička“, hraju, na čem jsem vyrůstala, tedy Nohavicu, Dobeše, Nedvědy (ano, i já, a kdo ne??), AG Flek, Fleret…ale velmi brzy taky Beatles, Pink Floyd, Ebeny, Cranberries… pokud jdu na víkend k babičce, beru si kytaru s sebou, nemohla bych 3 dny nehrát…a když za rok přijedu a zahraju s nimi „Zavolala, puso dojdi, dáme kávu“ od Kamelotů, tak chlapi (mamčiného věku či min. o 15 let starší jak já) padají ze židlí.
Pak přijedu na náš atletický tábor, kde dělám vedoucí a zjistím, že tam Citrón přitáhl 6 cizích kluků – Šipkáčů, protože jinak bychom byly instruktorky jen samé holky. Brzo se ale zjistí, že to nejsou žádní hňupi a dodnes jsou lidé z tohoto okruhu lidí mými největšími přáteli. Při mém prvním hraní u táboráku (u písně „Nothing Else Matters“) se Zdraví jmenuje mým prvním oficiálním fanynkem.
Na jednom z dalších táborů se seznamuju s Radkou Bzonkovou (ponaučení: posílejte děti na tábor, dějí se tam zásadní setkání!) a ta si myslí, že bych měla hrát víc a svoje věci. Já ale vůbec nemám básnické střevo a texty nepíšu, nebaví mě to, tak mi Radka podstrčí pár svých básní. Dlouho leží u ledu.
Zkoušíme založit kapelu se spolužačkou Radkou – 2 kytary, 2 zpěvy. Chceme se přihlásit s našimi písničkami do konkurzu Zahrady a aby ta nahrávka za něco stála, hodláme ji obohatit basou a bicíma – a tak začne docházení za klukama z rockové kapely Habaděj do legendárních, dnes již zaniklých, zkušeben Kulturního zařízení ve Valmezu. Vznikají i nějaké nahrávky, naštěstí je nikam neposíláme.
S Kulturním zařízením, tedy obzvláště s jednou její částí, M-klubem, se můj život propojuje prakticky natrvalo –od pomáhání v šatně babičce, která zde při důchodě prodává na koncertech lístky, a kontrolu u vstupu to přes dvě čtrnáctidenní povinné praxe v kanceláři dotáhnu na spoluprodukční a překladatelku při koncertech a zejména festivalu Valašský Špalíček. Kolem M-klubu se taky později zformuje Docuku.
V těchto letech fičím na Folk&Country, Zahradě a všem, co s tím souvisí. Toužím s někým založit opravdovou kapelu. A v jednom čísle F&C si všimnu inzerátu jistého Honzy Žambocha ze Vsetína hledajícího „někoho, s kým by se katapultoval na folkové nebe. Zn. Padák mám.“. Tak mu píšu dopis (dopis! Tehdy se posílaly poštou dopisy!) a on mi volá a pak přijede a pak jezdí skoro každé úterý a zkoušíme jeho písničky. Já opráším akordeon, on perfektně válí na kytaru. Momentálně hraje sám, protože jeho přítelka Stáňa au-pairuje v Německu. Pak se Stáňa vrací, zkoušíme chvíli ve třech, hrajeme na pár vánočních besídkách jejich turisťáku Nessuno, ale pak to nějak vyšumí.
Mojí první opravdovou kapelou se tak stavá revivalová „Skupina 42“ (dle skupiny českých umělců, o kterých jsme se učili k maturitě), počin spolužáků z 5.A a 5.C Obchodní akademie ve VM, který byl založen pouze za účelem vystoupení na společném maturitním večírku všech tří tříd (Béčko bylo na OA taky, jen nemělo žádné muzikanty :-) ). Pro velký úspěch máme v červenci ještě jeden „opravdový“ koncert pro veřejnost v hospodě v Policích a pak se rozprchneme na vysoké a je konec (my jsme ale opravdu neměli žádné větší ambice, takže konec bez lítosti).
Docuku
Volal mi Lukáš Španihel, primáš ze Soláně, že chystají s Jurou Buksou nějaký hudební projekt a jestli se nechci přidat s harmonikou. No moc jsem na ni teda během střední nesáhla, ale tak proč bych to nezkusila. Zkoušíme ve Stanici zájmových činností a jak jsem pochopila, je to vlastně takový Čechomor revival. Ještě tam je s námi bubeník. Máme tak 2-3 zkoušky a pak to všechno nějak vyšumí. Harmoniku prodávám a kupuju si lyžáky.
Na podzim 2001 mi volá znova, že sehnali fakt parádního harmonikáře („jé, ahoj Romane!“), tentokrát to bude opravdová kapela a jestli s nimi nechci zpívat pár písniček. Tak to zkouším zase. Karel Prokeš z M-ka nám doporučuje oslovit jako bubeníka Karla Mikuše, ano, TOHO Karla z Mňágy, a on se k nám kupodivu přidává! Písničky nosí ze začátku hlavně Lukáš, takže upravujeme lidovky a Roman zhudebňuje pár textů své přítelkyně Marty – já jsem ráda, že děláme i vlastní věci. Jelikož pouze zpívat je nuda, když už člověk v té kapele je, a kytara je zabraná Jiřím, konečně mám motivaci začít hrát na mandolínu, která mě vždycky lákala a k tomu repertoáru se prostě hodí. Poprosím Ježíška, on mi ji nadělí a 20. dubna 2002 máme v M-klubu první koncert.
Moje písničky
Jak jsem se tím hraním s Docuku trochu otrkala, napadlo mě, že bych teda mohla zkusit vylézt i sama (když mi to pořád všichni říkají…). Zhudebnila jsem 2 z Radčiných textů, jeden hraju s kytarou, jeden s mandolínou. Je léto 2002 a v Čechách řádí povodně, děláme v M-ku benefiční koncert, na kterém vystupují skoro všechny meziříčské kapely (včetně Docuku). Osmělím se a nabídnu Karlovi Prokešovi, že bych udělala kapele předkapelu a zahrála pár svých písniček (pár, slovy tři). Takže 23. 8. 2002 - první sólový minikoncert Lucie Redlové.
Na tom dalším, v prosinci, už mám písniček 5 a předskakuju v M-ku Glenovi Hansardovi, který do Valmezu jezdí jak na chalupu. Postupně písniček přibývá a Karel (Prokeš) mi domlouvá nějaká hraní…hraju s Jamesem Harriesem, Dagmar Voňkovou, Radimem Zenklem; po letech se znova zkříží naše cesty s Honzou Žambochem, tedy teď už s jeho duem Žamboši, a zafunguje skvělá spolupráce, kdy já dělám Žambochům předskokana a v závěru koncertu je doprovodím s mandolínou v pár jejich písních. Dokonce mě pak přizvou i k nahrávání své desky "To se to hraje" (která dostane Anděla, no vážně!).
Jednou na netu narazím na Textovou dílnu Slávka Janouška a zaujmou mě tam texty jistého Kuby Horáka z Nového Boru. Začínáme si psát emaily, nabízí mi pár textů. Potkáváme se i naživo na sraze Dílny v severních Čechách (teda ten se pěkně vybarvil, přes emaily to byl takový slušňák…). Potom napíše takovou pseudolidovku Otevřte sa, mraky, prý jestli by se nám to nehodilo do Docuku. Na studijním pobytu v portugalské Evoře, kde zdechl pes a mám spoustu času na cvičení (na mandolínu, s tou se snadněji letělo) mě napadne takový motiv a donesu to potom do kapely. Kluci nejprve říkají, že je to moc folkové, ale písničku uděláme a objeví se na naší druhé desce. Na jaře roku 2007 se po letech vidíme s Milanem Kuchynkou, rodákem z Valmezu (a synem zakladatele M-klubu Milana Kuchynky, kruh se uzavírá) a nyní filmovým producentem. Milanovi se Docuku zalíbí natolik, že vytvoří k Mrakům klip a později nám nabízí i vydání třetí desky. Také nabídne vydání první sólové desky mně, což se stává vítanou a nutnou motivací k tomu, abych začla muziku konečně dělat pořádně.
V roce 2008 pilně pracuji na materiálu, vybavím si doma takové "ministudio" (= počítač + pořádná zvukovka) a nahrávám do počítače demosnímky, na kterých pak na dálku pracujeme s mým producentem. Irové jsou nám, Valmezačkám, asi trochu souzeni, protože po koncertě skupiny The Walls, které dotáhl do Valmezu jeden nadšenec z Irska, jenž byl ve Valmezu na Špalíčku právě kvůli Glenovi a The Frames, si padneme do noty s jejím lídrem Stevem Wallem. Po pár jejich návratech do ČR ho oslovuji s nabídkou produkovat mi moji desku, což on přijímá. V únoru 2009 letím do Dublinu natáčet pomocnou kytaru a zpěv, ke které Steve za pomoci jeho spoluhráčů z The Walls dohrává bicí a baskytaru - s nahraným materiálem přiletí v březnu do Prahy a v Sonu pod dohledem Milana Cimfeho natočíme zbytek desky. Deska vyšla v dubnu a krátce po vydání jsme spolu se Stevem, jeho bratrem Joem a bubeníkem "vypůjčeným" od Žambochů Jurou Nedavaškou absolvovali pětidenní křtící turné (Praha, Brno, Kroměříž, Uherské Hradiště, Valmez).
Další koncerty po vydání desky hraju sama, sólově, ale touha přiblížit se k rockovějšímu pojetí mých písní, jaké je na desce, a pár šťastných setkání a náhod mě dovedou k tomu, že na podzim roku 2009 zakládám kapelu, která si říká Garde a dělá mi tedy doprovod. V kapele se sešel skvělý rytmický základ basisty Ivana Trpíka (Vsetín) a bubeníka Milana Kratochvíla (původně Znojmo, nyní Valašská Bystřice) s rockovějším pojetím hráče na elektrickou kytaru Martina Knora (Valmez), kterého si "půjčuji" z Mňágy. Nesmíme ovšem zapomenout na důležitou úlohu Jury Krumpocha z Rožnova (nyní Hluční sousedé), který mi Ivana a Milana sehnal, odehrál s námi 4 koncerty na postu kytaristy a pak si to rozmyslel, že je to na něj moc velký bigbít! Já jsem ovšem za ten bigbít ráda a doufám, že ostatní kluci vydrží.
Jinak byl rok 2010, velmi důležitý a zajímavý...v průběhu léta jsme se i s Jitkou Šuranskou rozhodly odejít z Docuku (já po 8,5 letech). Důvodů je více, hlavní asi ten, že ačkoli na začátku naší činnosti mi vyhovovalo, že hudbu děláme jen "meziřečí" (jak název naší první desky napovídá), protože jsem sama dělala těžkou výšku a neměla zcela jasno, jak vážně to s muzikou myslím, postupně se mi ohledně muziky vyjasnilo a nyní bych ji chtěla dělat pořádně. A to s klukama z Docuku bohužel už nejde. A také, přiznávám, bych ji chtěla dělat už i trochu jinak...a vycházet více z vlastní tvorby než folklóru. A o to se právě nyní budu snažit s Garde či sama.
alba