Piráti 44

na Vyšohlída až se vrátí z vojny. K tomu došlo v říjnu 1988 a hned krátce na to začala kapela zkoušet v bytě třetího člena, jinak učitele na piano Petra Kuhna, ovšem ještě pod názvem (nejspíš inspirovaným přivezenou deskou) Hip Hop Satelit. Nástrojové obsazení bylo na tu dobu velmi netradiční: Slávek Hamaďák (g, sax, harm, voc), Petr Vyšohlíd (lg, harm, programming, sampling, voc) a Petr „Béla“ Kuhn (synth, vinyl destroying, autds, voc, ex-Genese) - tedy bez bicích a baskytary. Protože se tehdy nikdo z nich zatím ještě nevěnoval zpěvu, byl na výpomoc přivolán rapující diskžokej Risto Sokolowski.

Partička natočila demáč a poslala ho na krajské kolo Rockfestu, byla vybrána a v závěrečném rozstřelu, který se konal v Chrudimi, skončila druhá za Rozmazanými dětmi. To celé přesně měsíc od svého založení! V té době už hoši začali vykrádat hudební nápady svým mnohem slavnějším kolegům a zakomponovávat je do svých skladeb, vyrazili diskožokeje s důvodem „zásadních názorových neshod“ a přejmenovali se. Jako trio Piráti pak zažili neuvěřitelně strmý vzestup.

Natočili dvě skladby pro hradecký rozhlas, v dubnu ´89 šokovali v Praze na Rockfestu soundem, který tam nikdo nehrál a o měsíc později v květnu natočili svoje první demo. Výtvarníci M. Langer a R. Pavlíček jim udělali amatérský videoklip a skupina se dokonce objevila v televizi v bratislavském pořadu Triangel s klipem „Prachy“*.

Jak charakterizovat jejich hudbu? Lapidárně řečeno, jednalo se o jakýsi průnik mezi rapem a metalem ovlivněným rockem. Hudební publicista Vladimír Vlasák to pěkně popsal ve své recenzi na jejich druhé demo v Rock & Popu (1990): „Piráti kradou. Plaví se po mořích rapu, metalu a funku, přepadnou třeba The Kinks a seberou jim kus ´You Really Got Me´(v pirátském provedení ´Tys mě fakt přeřízla´), King Crimson připraví o ´schizoid mana´ (´Schíza našeho století) - uloupí tu refrén, támhle motiv, pípnutí či štěk, celou píseň nebo styl (hip hop). Nerozlišují mezi kocábkou a škunerem, starou pramicí a novým clipperem. Oberou posádku černou stejně jako bílou, domorodou jako cizozemskou. A ještě si hrdě vyvěsí vlajku s hnáty a vetnou heslo Piráti všech moří, smějte se!…“

Kdosi je označil za českou odpověď na Beastie Boys, ale jejich americké protějšky byly přece jenom o něco drsnější a tvrdší, zato co se týče hudební zlodějiny mohli BB na Piráty jenom udiveně zírat. Styl hradeckých rapových bigbíťáků byl založen na recitování českých textů („rapování přenecháváme černochům“) do hip hopového podkladu, vytvořeného ostrým kytarovým riffem a zvukem automatického bubeníka. To doplňovali občasnými melodickými výjezdy syntetizéru a využitím dalších nástrojů (foukací harmonika, saxofon). Textové i hudební nápady dávali dohromady všichni tři prackou nerozbornou.

K jejich hudebnímu projevu ještě jednou V. Vlasák: „Piráti sázejí do posluchačských hlav jednu pecku za peckou s kovářskou úderností a úšklebkem uličního povaleče. Zpívají, recitují, mixují, syčí, kňourají, halekají, bublají, prskají, ječí a samozřejmě hrají. Atak střídá atak a úměrně tomu fór střídá fór. K tanci netřeba pobízet…“

Piráti byli po Manželích druhou tuzemskou skupinou, která se snažila uchopit u nás tehdy málo známý hip hop a rap a vtisknout mu (with a little help from světových kapel) svou českou pečeť. Jejich nebývale rychlý vzestup v roce 1989 tak trošku naznačil, co bude mladého posluchače zajímat v devadesátých letech. Skupina se rozešla po hádkách Hamaďáka a Vyšohlída v roce 1991. Ten měl už v té době svůj hardcore band Meat House Chicago I.R.A. Hamaďák po určité době hledání nové hudební tváře Pirátů a menších personálních změnách soubor asi po roce obnovil pod názvem Piráti 44, a pokračoval dál.