Metalová scéna by vypadala rozhodně jinak, kdyby nebylo Black Sabbath. Kultovní kapela v čele s Ozzy Osbournem se stala pro všechny příznivce heavy metalu nezpochybnitelnou legendou, která svým temným, nenapodobitelným zvukem i filosofií dala podnět všem odnožím „těžkého kovu“, jako např. doom metalu, thrash metalu, nebo death metalu. Služebně mladší skupiny se k ní nepokrytě hlásí jako ke svému vzoru. Na jaře by měli na Heaven And Hell, přejmenovaní Black Sabbath s Ronnie Jamesem Diem za mikrofonem, vydat novou desku. Očekávání jsou nemalá, nicméně svoji největší slávu mají Black Sabbath již za sebou.

Příští rok uběhne 40 let od chvíle, kdy čtveřice z Birminghamu vydala svoje první album Black Sabbath, které se stalo učebnicí hard rocku. V době, kdy ještě existovali The Beatles a hippies, jež vychvalovali lásku a mír, Ozzy Osbourne a spol. zavedli svoje vrstevníky do opuštěných lesů a dědin, kde každou chvíli můžete narazit na démona, čarodějnici, nebo samotného Satana. Čili v době „make love, not war“ to bylo dílo v zásadě revoluční. S odstupem času lze spekulovat, že hudba Black Sabbath měla ve své době plné právo oslovit masy lidí. Společnost byla rozčarovaná z války z Vietnamu, která zasáhla svět jako morová rána. Bylo by ale mylné domnívat se, že se pánové Ozzy Osbourne, Tony Iommi, Geezer Butler a Bill Ward vysmívali éře hippies. To dělali spíš z nutnosti, aby si vytvořili image „zlých hochů“. Sám velký Ozzy se nechal slyšet, že nejvíce ho ovlivnilo album Revolver od Beatles. Geezer Butler se otevřeně hlásil k bluesrockové skupině The Cream, kde měl za vzor baskytaristu a zpěváka Jacka Bruce („on byl první baskytarista, kterého jsem viděl ohýbat struny a hrát na baskytaru jako na úplně nezávislý hudební nástroj“). Bill Ward měl v oblibě jazz a hru Buddyho Riche a Gene Krupy. Snad právě kytara Tony Iommiho, jenž měl rád Hanka Marvina z The Shadows, byla vodítkem pro novátorský zvuk, který neměl ve své době konkurenci.

Hon na čarodějnice
Jako snad každá začínající kapela vystupovali Black Sabbath pod jinými jmény. Nejdříve si dali v roce 1968 název Polka Tulk Blues Band, který později změnili na The Earth. Nic neříkající názvy, pod kterými se hrál hard rock, nebo coververze Jimiho Hendrixe, Blue Cheer, The Cream. Proto je nyní nutné zmínit dnes již provařenou historku, jak vzniklo jméno Black Sabbath. Baskytarista Geezer Butler (mimo jiné zapřisáhlý vegetarián) byl fanouškem Dennise Wheatleyho, spisovatele románů s tematikou černé magie. Pod vlivem své oblíbené četby a filmu Black Sabbath režiséra Maria Bava, který se promítal naproti zkušebně, napsal stejnojmennou píseň Black Sabbath, jež je označována jako první metalová skladba vůbec. Na svou dobu měla nepřiměřenou stopáž a je vystavěna na tritonu (přezdívaném fanoušky „ďábelský interval“), který se s mírnou gradací sekvencovitě opakuje. Text písně, který napsal přímo Osbourne, pojednává o přízračném zjevení, jehož svědkem se stal před časem Butler, když se mu v nohách postele vynořila postava oděná v černém. Věřit mu to můžeme: Black Sabbath platí dodnes za kapelu, u které nikdo nechápe, jak mohli její členové přežít obrovskou konzumaci drog a alkoholu. Přeludy byly zřejmě na denním pořádku, což možná dnes chybí Ozzyho tvorbě, jež není již tak invenční a nápaditá. Tzv. první období s Ozzy Osbournem patří k tomu nejlepšímu, co sedmdesátá léta mohla nabídnout. Sám Ozzy stál po umělecké stránce ale na druhé koleji. Ten pravý, temný směr udávala poetika Geezera Butlera, jenž psal drtivou část textů po dobu Ozzyho v kapele, a kytarová hra Tony Iommiho, bez jehož riffů by se skupina neobešla. Kapelníkem byl právě Tony Iommi, jenž stál uprostřed pódia, kde většinou stává frontman kapely, a po Ozzyho odchodu velel Black Sabbath dál. Ozzy Osbourne se ale stal miláčkem publika. Dnes je to vlastně paradox, že Black Sabbath oficiálně existují po reunionu s Osbournem, ale aktivní moc nejsou. Aby mohli „méně slavní spoluhráči“ vystupovat a točit nová alba, museli si zvolit jiný název Heaven And Hell, který si vzali z prvního „neosbourneovského“ alba. To je ale zatím jiný příběh.    

Sabbath sound
Lyrika Butlerových textů se spojila dohromady s hrou Tonyho Iommiho, který byl nucen pro své zranění konečků prstů na ruce (Iommi se zranil v továrně, kde stříhal plech) přeladit standardní tón o malou tercii z E na Cis. Zmenšené napětí strun mu dovolovalo hrát s menší bolestí. Geezer Butler, sám přeučený kytarista, ho v ladění pochopitelně následoval a svoji hru přizpůsobil Iommimu. Tak vznikl temně zabarvený, hluboký zvuk, jenž korespondoval s mystickými texty. Těžkopádné rytmy a pomalejší písně doplňoval Osbourneův vokál, který neměl daleko k siréně. Ozzymu se nedá upřít to, že v tehdejší záplavě hardrockových kantilén byl charismatickým poznávacím znamením svojí domovské formace. První album, vydané symbolicky v pátek třináctého v únoru roku 1970, bylo tak prvním pokusem, kde se mísí těžký zvuk s blues rockem. Satanismus byl tak cítit ve zmiňované skladbě Black Sabbath, N.I.B. (zde Butler popisuje svádění dívky samotným Satanem) nebo Behind The Wall Of Sleep, jež byla inspirována románem H. P. Lovecrafta Beyond The Wall Of Sleep (Ozzy prý na koncertě místo „behind“ zpíval „beyond“) a pojednává o morbidních halucinogenních představách. Blues rock se projeví v plytké Evil Woman, předělávce skupiny Crow, nebo Warning. Od blues se ale na dalších nahrávkách (kromě Never Say Die) skupina distancovala.

Nebuď paranoid
V červnu 1970 vydali Black Sabbath svoji komerčně nejúspěšnější desku Paranoid. Původní název War Pigs byl těsně před vydáním změněn díky skladbě Paranoid, nahrané jako poslední, jež se stala hned po vydání hitem číslo jedna. Bill Ward: „Neměli jsme na albu dostatečný počet písní. Tony zahrál náhodou jeden riff a za pětadvacet minut to měl na háku.“ Jedinému Butlerovi se song nelíbil: „Když jsme dělali Paranoid, říkal jsem Tonymu ´je to moc jako Zeppelini, to nejde´. Přišlo mi, že je to jako Communication Breakdown.“ K tomu ještě nutno dodat, že když Butler přinesl text na zkoušku, nikdo z přítomných vlastně nevěděl, co slovo „paranoid“ znamená (se vzděláním na tom byli členové Black Sabbath dost zle, vždyť Ozzy se předtím živil jako pomocná síla na jatkách). Vedle megahitu se na albu objevily i jiné skladby. War Pigs je manifest proti válce ve Vietnamu a stojí na stupňovité melodii, éterická Planet Caravan je ojedinělá svou smrtelnou agónií, Iron Man s omračujícím riffem a podobou futuristického Frankensteina vás i po letech skolí na kolena. Píseň Fairies Wear Boots prý vznikla jako zlostný výpad proti bojovným odpůrcům Black Sabbath, kteří si na kapelu počkali, zmlátili ji a Iommimu přivodili poranění ruky. Přes nevýrazné skladby Rat Salad (s bubenickým sólem), Electric Funeral nebo Hand Of Doom je Paranoid deska, na kterou se nedá zapomenout pro její mladistvý šarm a kreativnost.

Halucinogenní úspěch
Black Sabbath zažívají svůj opravdový vrchol. Paranoid se umisťuje na první příčce albového žebříčku, hudební tisk se tomu patřičně vysmívá, ale kapela podniká monstrózní americké turné. Na koncertě v newyorském Fillmore East zastiňovali Sabati pomalu i hlavní hvězdu Roda Stewarta. „Bylo to neuvěřitelný. Strhlo se to jako bouře! Divoká bouře! Nemyslím, že z toho byl Rod Stewart zrovna nadšený, protože když hráli oni, lidi bučeli a házeli po nich různý věci. Léta to pak mezi námi kvůli tomu skřípalo,“ vzpomínal na turné po letech Osbourne. Mladá generace je unešená novým zvukem, alba Black Sabbath letí na dračku. Vertigo vyšlo kapele konečně vstříc, zaplatilo jí profesionální studio a neohlíželo se na náklady. Album Master Of Reality vyšlo pouhých šest měsíců po předešlé desce. Jedná se o poslední počin, na němž jsou Black Sabbath věrní svým počátkům. Posun mezi oběma deskami je nepatrný, o to ale významnější. Produkce je razantní, texty se nezabývají jen temnotou, ale spíše halucinogenními látkami. Otvírák Sweat Leaf je inspirován reklamním sloganem „it’s the sweetest leaf“ („je to ten nejsladší list“) z krabičky cigaret Sweet Afton, které si Ozzy přivezl z Irska. Sabati tak opěvují osvobozující účinky marihuany, která společně s LSD a kokainem byla pro skupinu denním chlebem. Iommiho skladba After Forever rozlítila církev do nepříčetnosti. Byla brána jako pamflet proti papežovi a katolictví, ve skutečnosti to byl výpad proti snahám o odluku církve od státu. Tony obohatil desku o mezihry Embryo a Orchid. Hitem se stala píseň Children Of The Grave, jakési varování lidstva před apokalypsou, která nemá daleko k „hymně odsouzeného mládí“ a revolučnímu boji mladé generace se zbytkem světa. Opomíjená, ale zásadní skladba Solitude je postavena na Iommiho flétnovém sólu. Poprvé za mikrofonem se předvedl Bill Ward a svou baladičností ukázal směr, kterým se Black Sabbath později vydali.

Osudová čtyřka
„Po Master Of Reality a turné jsme byli nesmírně unavení. Nepřetržitě jsme byli na cestách, kde jsme nevědomky skončili s první érou našich prvních tří alb. Na tom čtvrtém jsme si chtěli nechat záležet. A název? Nebylo žádné Volume 1, 2 nebo 3, tak to byl nakonec pěkně pitomej titul,“ řekl Bill Ward o albu Vol. 4. Iommi k tomu dodává: „Vol. 4 byla taková změna, že nám připadalo, jako bychom jedno album přeskočili. Nenavazovalo na ty ostatní, protože jsme zkoušeli zajít moc daleko. Ale daleko jsme zašli, když už jsme se rozhodli.“ Black Sabbath jsou po nečekaném úspěchu vyčerpaní. Kapelu ovládá kokain, který ji jak „sněžná slepota“ přivádí k letargii. Ani vztahy uvnitř kapely nejsou ideální. Jako laskavý diktátor se projevuje nejvíce Tony Iommi. Propustil producenta Rodgera Baina, přijal naopak Toma Alloma (produkoval pak desky Judas Priest) a začal se postupně ujímat velení nad ostatními. Vol. 4 se vydává jiným směrem. Zvuk je uhlazenější a profesionálnější, což se nakonec projevuje jako handicap, z kterého se Sabati už nedostanou. Ta tam je ona „špinavá produkce“, z které si braly vzor doommetalové kapely v devadesátých letech. Black Sabbath najednou zní jako kapela ze západního pobřeží Ameriky a ne jako kapela z Británie. I tak ale disponují silným materiálem: „kokainová“ Snowblind (při ní Ozzy slabikuje ve studiu doopravdy slovo kokain), Tomorrow’s Dream, St. Vitus Dance, Wheels Of Confusion a především Changes, balada, která proslavila Ozzyho o 20 let později za jeho sólové kariéry. Písně jsou ale šablonovitě napsané. Ve skladbě Cornucopia, která se nejvíce přibližovala minulosti, Bill Ward nezvládl rytmus a málem dostal vyhazov: „Nenáviděl jsem tu píseň. Byly tam nezvladatelné party. Seděl jsem jen uprostřed místnosti a bral drogy.“ Zbylá trojice ale rozhodla, že to s ním ještě zkusí. Do kapely se ale dostal rozklad a věci už nikdy nebyly jako dřív.

Obrat k prog rocku
Pro Black Sabbath nastal najednou krizový moment. Tony Iommi měl problém, aby přišel s kloudným riffem, který je pro hudební výraz kapely zásadní. Všichni si dopřejí pár týdnů odpočinku před nahráváním nové desky. Další legendární historka praví, že před nahráváním se skupina utábořila v nedalekém hradu Clearwell, stojícím na hranicích s Walesem, kde to měla blízko do Rockfield Studios. Pobyt v romantickém prostředí se neobejde bez nehod. Osbourne jednou večer usne u táboráku, vzplane od rozžhaveného uhlíku a málem uhoří. Naštěstí ho včas uhasili jablečňákem. Další děsivá příhoda se stane Iommimu a Ozzymu, když při obhlídce hradních místností zahlédnou strašidelnou postavu oděnou do černého. Každopádně pobyt kapelu vzpružil a dodal jí nových sil do života. Iommi vymyslel základní riff pro píseň, která dala název albu Sabbath Bloody Sabbath. „Byla to pro nás nová etapa. Předtím jsme byli v hrozným srabu. Ani jsme spolu dobře nevycházeli. S tím riffem jsme se probrali k životu. Na tohle album budu vždycky rád vzpomínat,“ rozvažuje Butler. Zcela jiný charakter měl i obal desky, kde je vyobrazen umírající muž, nad nímž se sklání zdeformované postavy a hltají jeho smrt očima. Zvuk je opět uhlazený. Klasické „sabbath songy“ jsou National Acrobat nebo Sabra Cadabra. Zbytek je značně ovlivněný prog rockem a space rockem, za což kapela vděčí „vypůjčenému“ klávesákovi Ricku Wakemanovi, který zřejmě přispěl v písních Who Are You nebo Spiral Architect, kde zazní přebujelé orchestrace a syntezátory. Skladby začínají na pevném riffu, končí ale do ztracena, jako by Sabati nevěděli kudy kam.

Konec jedné epochy
Nejprecizněji nahrané šesté album Sabotage se setkalo s masivním úspěchem. Hity Symptom Of The Universe, Hole In The Sky nebo Am I Going Insane (Radio) lámaly žebříčkové rekordy. Skupina se ale potýkala sama se sebou. Neustálé hádky, stání u soudu s manažerem Simpsonem, který členy okradl o desítky tisíc dolarů, závislost na drogách a alkoholu dělaly z kapely vyžilé rockové hvězdy. Po hudební stránce se dostaly do popředí zmiňované syntezátory a orchestrace. Největší hrozbou se stal nově vznikající punk, který poslal celý hard rock do starého železa. Poslední alba s Ozzy Osbournem vznikaly ve špatném klimatu. Ozzy zápasil s myšlenkou, že se trhne od své domovské kapely, což nakonec udělal. „Na poslední alba se Sabbath mám hrozné vzpomínky,“ nechal se slyšet. Album Technical Ecstasy komerčně propadlo, přitom o některých skladbách (Dirty Women, It’s Alright) se nedá říct, že by byly špatné, a s odstupem času je to počin nedoceněný. Ozzy kapelu opustil, zbylí členové zvažovali pokračovat s Wardem za mikrofonem, poté ale angažovali Dave Walkera z Fleetwood Mac. Těsně před natáčením se zjevil Ozzy s prosbou, že chce zpět do skupiny. „Tři dny před nahráváním se objevil Ozzy, že chce zpět. Vyhověli jsme mu, on ale odmítl zpívat věci od někoho jiného. Never Say Die vznikalo rovnou ve studiu a je to na něm bohužel znát,“ vysvětloval Iommi. Kromě Hard Road nebo titulní Never Say Die je toto album nejslabší v diskografii birminghamské legendy. Zároveň se tak Never Say Die stalo labutí písní první epochy Black Sabbath, kteří se vrátili s Ozzym na pódia až po dvaceti letech.

alba