Z kopce

nápady i výrazové schopnost.

V seriálu Bigbít P. Váša říká: „Já jsem si představoval něco jednoduchýho, spíš strohýho, něco, co by na rozdíl od té snové polohy bylo tak blízko reálnýmu životu, až by to bylo skoro jako ten reálný život sám.“ A dále: „Chtěl jsem udělat něco jako svoji osobní mytologii. Takový panteon božstev toho zahnívajícího pozdního komunismu.“

V roce 1985 konečně sehnal potřebné hudebníky a tak vzniklo originální trio Z kopce (je možná zajímavé, že název byl vybrán podle naklánějícího se komínu na jednom brněnském domečku). Sestava Petr Váša (voc, g), Pavel Koudelka (ds) a Aleš Svoboda (bg) vyrazila do světa s najazzlým nervním bigbítem, který si časem získal stejný počet nadšených obdivovatelů jako i těch, kteří ho pro jeho intelektuálnost (Vášův záměr) nemohli ani vystát.

Hudební publicita Vojtěch Lindaur popisuje Z kopce v časopisu Rock & Pop (2001) (zkráceno): „Sporému studentovi filosofické fakulty v tesilkách, které prý kdysi patřily Milanu Chladilovi, plál z očí hněv a vzdor a z úst se mu překotně řinula slova, která pojmenovávala všechno, co nám tehdy bránilo chovat se jako lidi: vnucenou nudu, neurotický neklid, bující lhostejnost, cynismus, hospodské kecy, bezúčelné přežívání ze dne na den… Hudebním řádem, zejména drtivou a nepředvídatelnou rytmikou s mnohými změnami tempa, nečekanými výtrysky bicích mě Z kopce občas připomněli Psí vojáky, jenom místo piána se Petr Váša potýkal místy velmi anarchisticky s kytarou.“

Pravdivá slova. Hudba souboru - to byla změť plná rytmických a dynamických změn a zvratů, výkřiků i ironických šklebů, strašení a parodie. Jen v náznacích byly čitelné Vášovy vzory. Prolínalo se tu nadšení z rhythm & blues 60. let a také ovlivnění novou vlnou začátku 80. let. V. Lindaur v časopisu Rock & Pop (2001) připomíná: „Z kopce nejenže neměli už vůbec nic hudebně, formálně ani ideologicky společného s českým undergroundem, ale navíc se výrazně odlišovali také od brněnských kapel sdružených pod hlavičkou Valná Hromada.“ Vzájemné propojení s těmito kapelami zajišťovala agilní Lenka Zogatová. „Manažérka Lenka Zogatová nás skutečně spojovala,“ říká Petr Váša pro MF Dnes (2001). „Byla otevřená a nedovolila nějaké hranice mezi Bittovou, Z kopce nebo třeba Kokoliou… Občas objednala autobus a všechny brněnské kapely jely někam na festival.“

Pro soubor byla typická i překvapivá instrumentální vyzrálost - Vášova originální hra na kytaru, bez krabiček a s čistým zvukem, bez klasických sól, byla dobře poznatelná. Na první pohled křečovitá a nervní, ale v zásadě precizní - ono to celé vyvěralo z komplexního Vášova výrazu, z toho, jak působil na publikum. Chvilku pravěký šaman, zaklínající mikrofon, chvilku potměšilý skřet, chvilku „zappovský“ ironik a chvilku chovanec psychiatrické léčebny. Srovnání s ikonou amerického undergroundu je vůbec na místě, neboť tím, jak se Váša snažil (a sanží vlastně dodnes) šaškovsky reflektovat společenskou realitu vyjádřenou konzumem, podobal se trochu právě Franku Zappovi.

Z kopce ale nebyli jen Váša. Jiří Tlach v knize Excentrici v přízemí píše: „Tím, že je Váša výhradním autorem textů a melodií a navíc jejich interpretem, je výsledek velmi hutný a jednolitý. Za zády má rytmickou sekci (Koudelka, Svoboda) zdánlivě neosobních hudebníků, ale jen na první poslech. Ze spousty miniaturních riffů, ozdůbek a kudrlinek lze tušit, že rytmika není dílem příležitostně najatých kamarádů, zaměnitelných během dvou zkoušek za jakékoli jiné, ale plněhodnotných muzikantů, podílejících se na aranžování, dotvoření skladeb a hlavně hlásících se ke stejnému názoru jako protagonista skupiny. Vědomě se drží v pozadí a nechávají vyniknout Vášův démonický přednes.“

Ovšem i přes tento komentář publikum chodilo hlavně na Vášu - jeho syrový expresivní přednes, záměrně přehnaná teatrálnost jeho křečovitých gest, rychlé střídání figury jemného ironika v kotel, který co nevidět vybouchne - to bylo gró koncertů Z kopce. Nejoblíbenějšími skladbami byly např. „Hodiny u klavíru“, „Nuda“, „Z kopce“, „Ono to nejde“, „1000 způsobů“ nebo „Pohyblivé cíle“.

Na podzim 1986 došlo k personálním změnám. To už měl soubor za sebou první program, který se „zabýval problémem nudy jako signifikantní vlastnosti určitých vrstev mládeže“ a titul laureáta Rockfestu 1986. A. Svoboda byl odejit na vojnu a jeho náhradou se stal „elegán s brejličkami“ baskytarista a pianista Pavel Žemla (ex-Kobra). A o něco později začal se skupinou spolupracovat (posléze se stal i členem) houslista Vojtěch Kupčík. Koncertní program byl rozšířen o další skladby, které se tématicky věnovaly vlivu médií na život mládeže.

V roce 1987 se kapela opět stala laureátem Rockfestu, což bylo pikantní hlavně v tom, že mezi oběma Rockfesty bolševičtí mocipáni „zkopcům“ zatrhli hraní. Na všeobecné zákazy a problémy s Mocí reagoval Váša v seriálů Bigbít: „To už nebyla ani 50., 60., a ani 70. léta. To už nebylo nic. To už nebyla hádka ani spor o životní styl. Všechny ty represe už byly tak groteskní, že už ani ten průser neměl tu šťávu.“