Rózinky

a zúročit jako oficiální uskupení pod křídly ZUŠ Veselí nad Moravou i to, že po nějakém tom ročku na umělecké škole děvčata už i něco umí.
Otázka, čím se toto uskupení bude zabývat, se vyřešila vcelku snadno. Cítila jsem, že s tělesem, které mělo v mých rukách vzniknout, se nechci zabývat folklorem. Lákaly mě dětské písně. Ale protože mě svět písní, které jsou už vydány, někým vlastněny a autorsky chráněny, trochu děsil, rozhodla jsem se pokusit psát písně vlastní. Nikdy předtím jsem to nedělala a vůbec jsem nevěděla, jestli to budu umět. Nicméně se mi v tom světě slovíček a radostného podupkávání zalíbilo.
Je zajímavé objevovat zákonitosti takové tvorby. Skloubit představu o obsahu sdělení s hlasovými dispozicemi a muzikantskými schopnostmi deseti malých holek bývá někdy složité. A hlavně místa na nádech, aby nějaká zbyla! Děvčata by mohla vyprávět... Není jednoduché napsat písničku, která by se dobře zpívala. S každou další písní přijde nová zkušenost a já čekám, kdy už budu mít pocit, že jsem schopna v tom, co vytvořím, předvídat, zda a jak jim to půjde.
A hlavně - jestli se jim to vůbec bude líbit!
Přijít mezi Rózinky s novou písní bývá i bolavé a frustrující.
Začne to u mých dcer – napíšu píseň (tři týdny nemám v hlavě nic jiného, žiju a dýchám v rytmu jejích slov a rýmů…) a předvedu ji.
Reakce: No fuj.
Nadechnu se, nevezmu si to osobně a beru píseň na zkoušku kapely.
Reakce je většinou podobná nebo o něco málo a ze slušnosti lepší.
Opět to neberu osobně.
Pak můj dobrý muž, zrozený ve znamení Vah: No, já nevím…Nechceš to ještě zvážit? Nemáš strach, že se to nebude líbit?
MÁM!
Ale přesto ji natrénujeme, jdeme vystoupit a čekáme, co publikum.
A hodné publikum se směje, tleská…
…a děvčata mě i s mou písní berou konečně na milost.
Samozřejmě vím, že publikum vnímá především těch deset rozdováděných holčiček, díky čemuž jsou  mé básnicky nepatrné a muzikantky primitivní nápady přijímány s laskavostí a ochotou odpouštět.
Je to hezká práce, hezké zaměstnání - hrát s šikovnými dětmi, jezdit s nimi po různých štacích, zpívat na ulici a radovat se s nimi z každé pochvaly, či desetikoruny ve futrálu.
A proto vzniká i toto CD.
Je mi jasné, že kapely na vydání nosiče čekají léta – měly by si být jisty, že jejich práce za vydání stojí.  A měli by si být jisti i jejich posluchači.
Rózinky by klidně mohly a měly počkat. Ale…
Chtěla jsem zachytit ono TEĎ. Teď jsou to malé holky, rozdováděné, veselé, s životem na samém prahu, všechno, co je potká, je pro ně velkým zážitkem, do každé akce jdou plny očekávání, každou zkušenost vstřebávají dychtivě a lačně. Je to velká radost být vedle nich a přímo fyzicky cítit tu energii.
Vím, že to nebude dlouho trvat. Za tři roky, které v životě dospělé kapely neznamenají nic, se jejich životy zcela promění. Nejstarším bude 16 let. Už to nebudou malé veselé školačky, ale slečny. Jejich svět se změní a všechno to bude mít jinou náladu.
Chtěla bych touto deskou zachytit nekonečnou radostnost a dychtivost dětství.
To, co uslyšíte, není dokonalé, ale věřím, že ucítíte alespoň část z té lačnosti po životě, která mezi mými Rózinkami panuje.

                                        Kateřina Mičková