Písničkář Karel Plíhal, který hraje a zpívá už třicet let a jež nadchnul i masy na obřích festivalech typu Porta, nebyl nikdy folkovým ranařem. Nestal se ani lehce komickým stydlínem, za kterého býval mylně považován.
Ač jsou jeho písně nehlučné, ale spíš jemné, vypointované, a přestože deskami Plíhal velmi šetří, publikum si jej vždy najde. Třeba ve Švandově divadle v Praze, které bylo nedávno vyprodané. Co je však nejdůležitejší, Plíhal má spoustu nových písní, které si během posledních tří let dobrušuje na koncertech. Třeba jednu „astrofyzickou“ o temné hmotě, soustředěné ve vesmíru všude kolem nás. Jeho písněmi občas procházejí zvířata, jež se stávají symboly charaketrů jakoby z bajek. A v přirozené schopnosti zapointovat do svých veršů termíny jako on-line, PC, NASA nebo Ipod, snad Plíhal nenajde sobě rovného.

Písničkář se hodně otevřel, vykročil ještě blíž k lidem, jež baví i krátkými básněmi. Občas vypustí tak zvaný šrapnel se sprostým slovem, spíš aby posluchače trochu vykolejil, a hned se vymluví třeba na poklesky mládí. Ostatně knížky se svými verši, již nazval Jako cool v plotě, Plíhal prodal už více než třicet tisíc kusů. Který básník tohle má?
Druhým hlasem, podobně zjemnělým, avšak skoro až jazzově vytříbeným, zůstávávají Plíhalovy kytary. Na scénu si bere dvě, které pochopitelně střídá, jednu akustickou a druhou elektrickou. Pódium osvětlují čtyři páry reflektorů, jimž Plíhal říká „světelný parčík“.

A to je všechno. Jako folkař, šansoniér i bavič v jedné osobě předvádí vlastně malé divadlo, soustředěné do velmi úsporné, avšak velmi účinné formy.
Při své třicetileté zkušenosti, vědom si pomíjivosti politických témat, Plíhal se jimi snad ani nezabývá. Ale pojmy lidské slušnosti a lásky, propletené nenápadně s hravostí, neboť on není přítel velkých, vážně míněných slov, jsou do jeho písní zakódované docela pevně. Já se hlavně těším, až Plíhal přenese své novinky na album, které snad začne v červnu natáčet.

alba