Posádková hudba Marného Slávy

tento slovosled zamlouval a dost nás v té době pobavil.“

Všichni členové nové formace poslouchali celkem široké spektrum hudby (Zappa, Cpt. Beefheart, King Crimson, Residents, Snakefinger apod.) a bylo jasné, že určité vlnky vlivů tohoto spektra se v tvorbě Posádkové hudby MS také objeví. Jak byl ale každý ovlivněn různorodou směsí muziky, vznikl vcelku zajímavý hudební tvar, hodně příbuzný tomu, co ve stejné době hrály party P. Zezulky - Skupina z Luhu a později Ciment.

„Od samotného začátku jsme se snažili hrát po svém, beze snahy se někomu podobat… Tenkrát jsme nepřemýšleli nad tím, zda to, co hrajeme, je big beat, alternativa nebo underground, neměli jsme potřebu být někam zařazováni.“ (Ivan Ryl).

 Kdybychom se pokusili muziku Posádkové Hudby MS nějak obecně přiblížit někomu, kdo ji neslyšel, možná bychom lapidárně napsali, že se jedná o směs šlapavého bigbítu typu Etc…, „plastikovského“ soundu a moravského folklóru. Ryl se navíc nikdy netajil svým obdivem k houslistovi Etc… Janu Hrubému a dalším světovým houslovým veličinám (D. Lockwood, J. L. Ponty či R. Steinhardt z Kansas). On sám pak s kytaristou „Dennym“ Olšákem přinášel do kapely nejvíc hudebních nápadů ale spousta muziky také vznikla při kolektivních improvizacích.

 Tím zásadním, co Posádkovou Hudbu MS zcela jednoznačně odlišovalo od výše zmíněných Zezulkových kapel, byly texty. Depresivní, ponuré, mordýřské, plné drsně poetických obrazů, vnitřního smutku ale i nasranosti. Většinou je přinášel „Amádo“, ale skupina zhudebňovala i slova jiných autorů (např. Jakuba Demla).

 První koncert tělesa proběhl v létě 1985 v Bystřičce, ale hned po něm museli obléci zelený stejnokroj Olšák a Žídek, místo nichž přišli Pavel Čunek (lg, sax) a Miroslav Mrlina (bg). Ten na postě baskytary dlouho nevydržel a v roce 1986 jej na čas vystřídal Stanislav Fojtů. Ještě v tomtéž roce se vrátil „Denny“ a kapela začala hrát s dvěma kytarami. Ovšem personální kolotoč se zastavil až na podzim '86, kdy i S. Fojtů musel odejít na vojnu a byl nahrazen basákem Radkem Kaizerem.

 Posádková Hudba MS hrála hlavně na neoficiálních akcích (které se povětšinou konaly v různých hospodách, statcích a stodolách), neboť ke všemu „oficiálnímu“ pociťovali její členové silný odpor. Proto byla také obecně řazena k undergroundu a všemi androšskými máničkami náležitě ctěna. Svého času, když se jelo na nějakou podzemní akci, vyvstanula mezi nimi vždy základní otázka - „a bude tam Posádková?“. Dalo by se říci, že společně s žateckým Orchestrem Bissext a přerovskou Starou dobrou ruční prací představovala to nejoblíbenější, co se v českém (mimopražském) undergroundu 80. let objevilo. Oproti dalším podzemním kapelám měla navíc i jednu důležitou výhodu: jestliže většina těchto skupin neuměla příliš hrát a své nástroje používala spíš jako doplňkové generátory zvuku k textovým sdělením, členové Posádkové Hudby MS byli vyzbrojeni velice slušným instrumentálním umem.

 Diváci na koncertech byli prostě nadšeni. Rozkročený, vysoký „Amádo“ s blond hřívou a vousy, svým zastřeným hlasem spíše deklamoval než zpíval zvláštní temné texty a vypadal jako nějaký undergroundový mesiáš. Spolehlivá rytmika v čele s divým „Frančesem“ pak dávala prostor pro unisono znějící kytarové figury a samozřejmě pro Rylovy virtuózní houslové exhibice. Pamětníci dodnes vzpomínají na jejich vystoupení v rámci akcí v Morkovicích, v Libině a Oskavě (Anti-rockfesty na statku Jana Soldána), v Kamenci, v Brankách či Věrovanech, a samozřejmě na skladby jako „Pochod padlých Jidášů“, „Placatost“, „O soudech“ nebo „Řezavka hřbitovní“, přičemž nikdy neopomenou uvést jednu z nejkrásnějších undergroundových písní vůbec, jež se zove „Bumbálkova“.

Na podzim 1988 se do skupiny vrátil baskytarista Stanislav Fojtů aby nahradil odcházejícího Kaizera, ale zároveň někdy na přelomu let 1988-9 se s bandem rozloučila dlouholetá opora Pavel „Denny“ Olšák. Na jeho post druhého kytaristy pak přišel Radek Mach.

 V 90. letech Posádková Hudba Marného Slávy možná tak trochu doplatila na svoji uzavřenost a odpor k oficialitě, který si přinesla z totalitního období. Jako „ortodoxní underground“ se nikdy nikomu nechtěla vnucovat a navíc ignorovala i některé nabídky k nahrávání z, řekněme, nezávislých kruhů. Stále vystupovala, ale okruh jejích posluchačů se pozvolna zmenšoval a když v roce 1992 odešel i „Amádo“, na čas dokonce přestala hrát. Na konci devadesátých let se objevovala sporadicky na různých máničkovských akcích jako relikt dávno minulých časů a potvrzovala tak neměnnost svého postoje vůči jakýmkoli oficiálním strukturám - ať už jsou socialistické nebo kapitalistické. Tím však sama sebe stále více separovala od běžného hudebního dění. To však nemění nic na tom, že v 80. letech byla jednou z nejlepších tuzemských undergroundových skupin. A možná, že i tou nejlepší.