Eva Olmerová

zkoušela štěstí jako zpěvačka. Poprvé veřejně vystoupila v 16 letech na odpoledních čajích v kavárně Jednota s kapelou Arnošta Kavky. Její pověst „jazzového klenotu“ jí otevřela dveře v nejednom podniku. Naučila se pít, kouřit a postarat se sama o sebe.
Od svých sedmnácti měla Eva Olmerová problémy s policií, jednak kvůli svému dědečkovi, který byl spolupracovníkem Edvarda Beneše ve Velké Británii, a částečně i kvůli svému strýci, který sloužil u britského Královského letectva. Dvakrát byla dokonce zavřená, poprvé ve svých čtyřiadvaceti za facku, kterou uštědřila příslušníkovi SNB, podruhé za autonehodu (měla tehdy podmínku za předchozí autonehodu). Celkem strávila ve vězení více než dva roky.
V osmnácti letech se částečně i natruc otci poprvé vdala. Manželství, kdy každý bydlel dál u svých rodičů, ale nemohlo dlouho vydržet. V roce 1962 ji našel dramaturg Semaforu a skladatel Karel Mareš a nabídl jí místo v Semaforu, které se právě uvolnilo po Evě Pilarové, která odešla zpívat spolu s Waldemarem Matuškou do Divadla Rokoko. S jeho melodií na text Rostislava Černého Jsi jako dlouhý most vyhrála soutěž Hledáme písničku pro všední den. Její hlas byl tehdy, jak to napsal muzikolog Leo Jehne v nevydané knize svých vzpomínek, „krásný už v té vyrovnanosti jeho jádra i obalu, barvy, zvučnosti i mírně dekadentního přídechu ,divokého vzduchu`. Měla skvělé hloubky, od nichž se vinuly vyrovnané tóny až po výšky, o kterých by si člověk myslel, že je hlas takového témbru ani vůbec nemůže zdolat. Její hlas se vlnil jako u největších bohyň jazzového zpěvu, někdy až tremolově vzrušeně, jindy zase plynul poklidně.“