Diskografie umělce

Jiří Stivín

Stivín, Jiří, multiinstrumentalista, skladatel a leader, narozen 23. 11. 1942, Praha.

Syn technického úředníka a divadelní i filmové herečky Evy Svobodové (bratranec jazzového hudebníka Milana Svobody), bratr herečky Zuzany Stivínové (narozena 3. 10. 1940, hrála a zpívala v začátcích Divadla Na zábradlí a Semaforu, pak emigrovala), otec čtyř dětí, věnujících se více či méně hudbě (Stivínová Markéta a Zuzana, Stivín Jiří ml. a Adam). Po jedenáctiletce, kterou navštěvoval v Praze-Smíchově (maturita 1959), pracoval ve Filmovém studiu Barrandov jako rekvizitář, pak vystudoval obor filmový a televizní obraz na Filmové fakultě Akademie múzických umění v Praze (1961–65). Oboru se soustavně nevěnoval, příležitostně však (většinou v souvislostech svých hudebních aktivit) filmuje a fotografuje, své fotografie předkládá v samostatných výstavách (např. Portréty vlastní i nevlastní, Kladno 2003, 21 fotografií ze srpna 1968, Kladno 2005) resp. zúčastňuje se různých výstav kolektivních. Od sedmi let se učil hrát na housle, nástroj jej však nezaujal a tak se hlouběji dostal k hudbě až v době dospívání, když se nadchnul pro zobcovou flétnu. Hře na příčnou flétnu se pak učil soukromě u Milana Munclingra (1961–63) a Jiřího Válka (1965–68), ve hře na saxofony je v podstatě samoukem, právě tak jako ve hře na řadu dalších nástrojů. Hudební vzdělání si doplňoval v Praze na Lidové škole umění, specializované na populární hudbu (tzv. Lidová konzervatoř, dnes Konzervatoř Jaroslava Ježka), na Hudební fakultě Akademie múzických umění v Praze (1977 zde začal studovat skladbu u Václava Dobiáše, po jeho smrti 1978 pokračoval u Jiřího Dvořáčka, avšak po neshodách s ním školu záhy opustil) a v kursu v Londýně na Royal Academy of Music (1969).

Prvním souborem, s nímž vystupoval jako saxofonista a klarinetista, byl průkopnický český beatový soubor Sputnici (1961–62), na jazzové scéně získával zkušenosti jako saxofonista v souboru Jazztet (zúčastnil se s ním jazzové přehlídky v Divadle Na zábradlí), v Orchestru Elektromontážních závodů, ve Velkém tanečním orchestru Tesly Karlín, v činoherním orchestříku Hudebního divadla v Nuslích (za vedení Ivo Moravuse skupina doprovázela vystoupení dvojice Horníček–Kopecký (inscenace Tvrďák, Malý pan Albert, Hovory Miroslava Horníčka). Do popředí vstoupil činností ve formaci Jazz Q, kterou založil a vedl s Martinem Kratochvílem; byla orientovaná na dobový free jazz. V letech 1965–67 Stivín vykonával prezenční vojenskou službu v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého (hrával zde v muzikálovém ansámblu za řízení Miroslava Válka a též v jazzové skupině, která se mimo jiné uplatnila již při druhém ročníku pražského mezinárodního jazzového festivalu 1965). V letech 1967–68 byl členem jazzového souboru Karla Velebného SHQ, s nímž poprvé nahrával na gramofonové desky. V hudebnické soutěži, konané v rámci pražského jazzového festivalu 1967, zvítězil (před Felixem Slováčkem) v kategorii saxofony a rovněž v kategorii jiné nástroje (flétna). Koncem šedesátých let, kdy v Londýně studoval mimo jiné ansámblovou hru a skladbu u jazzového saxofonisty a skladatele Johnnyho Dankwortha, spolupracoval i s Corneliem Cardewem a jeho souborem Scratch Orchestra, který byl zaměřen na Musica Nova. S formací Jazz Q Stivín dvakrát zvítězil na jazzovém festivalu ve španělském San Sebastianu, s rockovým ansámblem Blue Effect nahrál Jazz Q album Coniunctio, v němž se uplatnil i skladatelsky. Avantgardní soudobé hudbě se věnoval již před londýnským pobytem, když hrával v pražské skupině Quax, vedené Petrem Kotíkem a zaměřené rovněž na Novou hudbu (1966 – zánik na začátku sedmdesátých let; v repertoáru John Cage, Rudolf Komorous, Kotík, ale i Stivínova kompozice Pipe Q).

Po rozpadu Jazz Q v září 1970 zformoval trio pod názvem Stivín & Co. Jazz Systém (k tomuto označení se v různých obměnách vracel i později) a pod tímto názvem vznikla i jedna strana gramofonového alba, jehož druhou stranu tvořily nahrávky kytaristy Vladimíra Tomka. Na zlomu šedesátých a sedmdesátých let Stivín spolupracoval s různými tělesy, např. s Jazzovým orchestrem Československého rozhlasu, festivalovými a studiovými big bandy Václava Zahradníka atp.; v letech 1970–73 byl členem a sólistou (l973 i dirigentem) orchestru činohry Národního divadla. Tehdy se též prezentoval pozoruhodným freejazzovým albem Pět ran do čepice, na němž s ním spolupracovali též renomovaní zahraniční hudebníci.

Další významnou etapu kariéry představovala činnost dua System Tandem, které utvořil 1972 s kytaristou Rudolfem Daškem. Vystoupili na četných festivalech doma i v zahraničí, uspořádali stovky koncertů, nahráli v zahraničí tři alba, z nichž u nás bylo dostupné (v reedici Supraphonu) album Koncert v Lublani. V té době získali oba velké mezinárodní renomé (1975 byli pozváni k vystoupení v Carnegie Hall na jazzovém festivalu Newport in New York, které se ovšem nemohlo uskutečnit), výrazně se uplatňovali v anketách jazzových časopisů, obdrželi různá ocenění (např. Ceny a Tipy časopisu Melodie, 1980 cena Jaroslava Ježka). Stivín byl úspěšný zejména v kategoriích flétnisté a multiinstrumentalisté, oceňována byla zejména jeho virtuozita, improvizační schopnost, charismatické vystupování.

Od roku 1975 činnost dua ustala a Stivín se zaměřil na sólové hraní, působení v ad hoc sestavovaných formacích, kompoziční činnost, organizování hudebních happeningů a rovněž na práci v oblasti interpretace vážné hudby. Tehdy spolupracoval s jazzovými klavíristy Gabrielem Jonášem, Michaelem Kocábem a Milanem Svobodou, s kontrabasistou Ondřejem Soukupem ad.; s Kocábem, Soukupem a Ladislavem Malinou hráli pod názvem MASOKOSTI. Občas vystupoval sám za doprovodu magnetofonových nahrávek. Novou etapu v tvorbě koncepčních alb zahájilo album Zvěrokruh, kde spolupracoval nejenom s Jonášem, ale i s hudebníky z oblasti vážné hudby (Kühnův smíšený sbor a Talichovo kvarteto); novum představoval i způsob přípravy a nahrávání hudebního materiálu – koláže, montáže apod. Tento trend pokračoval dvojalbem Výlety, na němž Stivín spolupracoval se švýcarským perkusionistou Pierre Favrem (časopis Jazz Forum zařadil album mezi nejpozoruhodnější výsledky evropské produkce roku 1981; s Favrem spolupracoval i později na Excursions II), i dalšími alby z osmdesátých a devadesátých let (Status quo vadis, Alchymia musicae). Tehdy Stivín častěji nahrával s perkusionistou Alanem Vitoušem a zpěvačkou Mirkou Křivánkovou (viz LP Zrcadlení), vystupoval i v neobvyklých kombinacích s hudebníky z oblasti vážné hudby (Milan Munclinger, Slovenský komorní orchestr Bohdana Warchala atd.), folku (Vladimír Merta, Iva Bittová a další) apod.

K aktivitám tehdy patřilo (a trvale patří) hraní v různých cizích ansámblech (mimo jiné Pražský big band Milana Svobody, Česko-polský big band téhož dirigenta), spolupráce na cizích projektech (např. album Interjazz 4 – Starý dobrý cirkus), příležitostná vystoupení na vernisážích atp. Od raných devadesátých letech spolupracuje s Ali Haurandem v duu (vystupovali též jako členové skupiny Pantomime & Jazz s mimem Milanem Sládkem) či v European Jazz Ensemble, kde vedle Charlieho Mariana hrají hudebníci z různých evropských zemí. Spolupracuje též s dalšími evropskými hudebníky, např. s vibrafonistou Wolfgangem Lackerschmidem. Nejstabilnější jazzovou formací, s níž Stivín vystupuje od 1985 (vznikla jako předkapela při koncertu Chica Corey v Paláci kultury v Praze), je Jiří Stivín & Co Jazz Quartet, hrající ve složení flétny a saxofony, kytara (Jaroslav Šindler), basa, bicí (zde se obsazení několikrát proměnilo, v současnosti Zdeněk Tichota a Michal Hejna). Vystupuje s nimi v pražských jazzových klubech, na zahraničních jazzových pódiech včetně festivalů.

Stivínova činnost v oblasti vážné hudby byla v začátcích inspirována studiem u Munclingera a Válka a také působením v ansámblech pěstujících hudbu starou, zejména barokní (Munclingrův soubor Ars rediviva, Pražští madrigalisté Miroslava Venhody). V novější době koncertuje a nahrává s hudebníky širokého generačního a stylového spektra, zejména (abecedně) s Gabrielou Demeterovou, Petrem Hejným, Václavem Hudečkem, Robertem Hugem, Magdalenou Koženou, Zuzanou Růžičkovou, Josefem Sukem, Jaroslavem Tůmou. Vedle působení v souborech zaměřených k avantgardní hudbě (Quax, Scratch Orchestra) se Stivín věnoval i dílům meziválečné avantgardy (Emil František Burian, Erwin Schulhoff a další), uváděl kompozice Edgara Varèseho, Johna Cage apod. a často (i v premiérách) skladby Alexeje Frieda, Jana Klusáka, Marka Kopelenta, Ivana Kurze, Milana Slavického, Miloše Štědroně.

Časem se Stivín stal oblíbeným sólistou při koncertním uvádění i nahrávání flétnových kompozic J. S. Bacha, G. Ph. Telemanna, A. Vivaldiho atp. V osmdesátých letech zformoval (nejdříve v podobě domácích hudebních dýchánků) vlastní ad hoc sestavovaný ansámbl Collegium quodlibet, který se od té doby uplatňuje při koncertních vystoupeních, např. každoročně při jím koncipovaných a uváděných pořadech Pocta sv. Cecilii (z toho i řada CD), dále různě v rozhlase a televizi, a to doma i v zahraničí (mimo jiné pořad Adam Michna z Otradovic: Loutna česká – „renesanční hudební skvost jako inspirace k jazzovým I jiným improvizacím“). Stivínův zájem o starou hudbu se od hudby barokní rozšířil i na hudbu ještě starších období, tj. hudbu doby renesance a gotiky.

Skladatelskou činnost Stivín započal komponováním jazzových témat, od druhé poloviny sedmdesátých let vedle takovýchto témat komponuje i rozsáhlejší, často suitově organizované skladby-nahrávky (často pro ně používal názvu Výlety), jež oscilují na pomezí jazzu a vážné hudby, přičemž některé patří zcela k této druhé oblasti (např. Proměny času pro flétnu a komorní orchestr, Adventní quodlibet). Některé skladby používá jako stavebnicové součásti a zařazuje je do kontextů jazzu nebo vážné hudby, nebo právě na ono pomezí. Velkou část svých kompozičních aktivit věnoval hudbě pro divadlo, televizi, film, pro což mu dalo dobré předpoklady jeho filmové školení, stylová přizpůsobivost, muzikantská pohotovost, smysl pro charakteristické hudební obraty apod. Vytvořil hudby k řadě celovečerních filmů (Co je vám, doktore, Jako jed, Antonyho šance, Bumerang, Pevnost), dále k dokumentům (např. Každý den má svoje jméno – Juraj Jakubisko, Občan Havel – Jan Novák), k filmům animovaným, kresleným apod.

Významná je i Stivínova činnost hudebně pedagogická a osvětová. Uplatnil se jako účastník a pedagog různých tvůrčích dílen a kurzů, k nimž patřily zejména kurzy České hudební společnosti v Bechyni a České jazzové společnosti ve Frýdlantu v Čechách. Hře na zobcovou flétnu vyučoval na pražské konzervatoři (1985–91). Pro koncertní jednatelství FOK (i pro jiné agentury) pořádá četné koncertní cykly s průvodním slovem, dále koncerty pro děti, kde využívá i videoprojekce, které si sám vytváří. V zahraničí konal originální výchovné koncerty s mimem Ctiborem Turbou. K jeho aktivitám patří i působení v odborných festivalových porotách, v hudebnických organizacích (někdejší Svaz českých skladatelů a koncertních umělců, Česká jazzová společnost, Umělecká rada festivalu Pražské jaro apod.). Poskytl četná interview, z nichž zajímavé jsou např. jeho postřehy v materiálu Jak já to slyším (Melodie 18, 1980, č. 2, s. 57). Pozoruhodným Stivínovým počinem je zřízení občanského sdružení Centrum pro improvizaci v umění v jeho sídle ve Všenorech (u Prahy), kde pořádá workshopy (Cap-art) se zaměřením nejenom na hudbu, ale i na výtvarná umění, tanec a multimedia (nahrává zde i své novější hudební projekty, např. CD So What).

Ačkoli Stivín zaujal nejenom v českém jazzu, ale v celém českém hudebním dění velmi důležité a přední místo, nezačínal jako zázračné hudební dítě: vážně se začal obírat hudbou a jazzem poměrně pozdě a tak zprvu narážel na nedůvěru kvůli herním nedostatkům a paradoxně i kvůli své velké všestrannosti a zájmu o vše hudebně nové. Od zlomu šedesátých a sedmdesátých let však již začal budit pozitivní pozornost kvalitními hudebními výkony, osobitostí vystupování, a právě i šíří svého působení. Za technickým vzestupem stála vedle talentu i mimořádná píle a houževnatost, což vše ho časem přivedlo k mimořádně virtuózní hře na všechny druhy fléten a k multiinstrumentalismu (některé nástroje si sám vyrábí), a také k aktivitám v celé řadě značně odlišných hudebních oblastí, běžně pěstovaných specialisty. Hrává na všechny typy píšťal, fléten, saxofonů, klarinetů, syntezátorů, dále na cembalo, různé bicí nástroje, rád využívá k muzicírování i běžných předmětů (láhve naplněné vodou atp.). Právě tak široký je rozptyl stylových prostředků, jimiž operuje ve svých improvizacích i v kompozicích, které většinou mají podobu skladby-artefaktu vzniklého ve studiu; někdy pro takovéto výtvory využívá spolupráce jiných hudebníků, jindy je vytváří ve svém studiu sám za pomoci technických aparatur.

Šťastná kombinace vysokého stupně technické virtuozity (přesahující až v exhibice bravury či nástrojového eskamotérství), projevů kompozičně sice náročných, avšak zároveň vysoce atraktivních, prezentace neobvyklých nástrojů i hudebnických seskupení, značné dávky showmanství a pódiové samozřejmosti, osobnostního fluida (plyne i ze záměrně pěstované imidže, představované mimo jiné vždypřítomnou čepicí či píšťalkami vytahovanými ze všech kapes), atp., učinily ze Stivína hudebnickou osobnost uznávanou spoluhráči a kritikou, ale poutající navíc též zájem širší veřejnosti. I když začínal rock´n´rollem, těžištěm aktivit se stal jazz, v němž prošel různými stylovými fázemi, zejména free jazzem typu Ornetta Colemana a mainstreamovým neobopem, jazzovým minimalismem, aby pak od osmdesátých let zakotvil především ve fusion music a kreativní hudbě, která vychází z improvizace, aniž by se nějak příliš vázala na konkrétní hudební typ, a často využívá hudebních prvků jak z různých oblastí hudby nonartificiální, tak i artificiální.

Hudba a speciálně jazz jsou pro Stivína prostředkem živé a bezprostřední mezilidské komunikace a zároveň záležitostí spontánní, radostné, aktivizující hry, což vše je spojeno s humorem, uplatňujícím se přímo v hudební struktuře. Hudba je pro Stivína především procesem vznikání hudby, která vyrůstá z dané chvíle, atmosféry, souznění hudebníků i publika. Tento příznačný sklon k improvizaci uplatňuje Stivín i mimo vlastní muzicírování a to např. v koncipování a realizaci někdy až monstrózních hudebních happeningů, konaných ve velkých sálech (Lucerna, Rudolfinum). Stivín míří k osobitému vyjádření, vycházejícímu z konkrétní atmosféry, společenské potřeby a objednávky, možností komunikace se spoluhráči i s obecenstvem. Při tak širokém záběru hrozí nebezpečí eklekticismu, jemuž se však většinou dokáže vyhnout, a tak jeho projev nese znaky autenticity, suverenity a naléhavosti. Stivín patří k vzácnému typu hudebníků, kteří svými nekonvenčními počiny hudebně dramaturgickými, interpretačními atd. i silou své osobnosti prolamují nedůvěru širšího publika vůči soudobým hudebním projevům a získávají toto publikum pro celé široké spektrum hodnotné hudby. Jeho význam tak nutno vidět v celkových impulzech, které dává hudebnímu dění; k zásluhám patří i to, že prolamoval někdejší provinciálnost našeho jazzu. O šíři Stivínova záběru svědčí mimořádně bohatá diskografie, obrazově byl Stivín zachycen v četných televizních šotech apod.; byl o něm mimo jiné natočen dokument Jiří Stivín, méně známý český kameraman (režie Jan Malíř), televizně byl zachycen koncert k poctě sv. Cecilie 2002 v pražském Rudolfinu, na DVD je koncert konaný v Lipsku pod názvem Swinging B