Prasečí farma
Undergroundovou formaci Prasečí farma (název je odvozen od známé knihy George Orwella, původní návrh „TBC skotu“ neprošel) daly dohromady v „před-orwellovském“ roce 1983 českoskalické máničky během letního posezení v místní hospodě Santos. Scházeli se v ní téměř denně k popíjení piva a běžnému pokecu.
První složení „farmy“ bylo následující: Ladislav Cerman (g), Jaroslav „Böhm“ Janeček (bg), Jiří „Panter“ Rosa (ds) a Josef „Jóna“ Vilhelm (voc, sax). O zvuk a organizování koncertů se začal starat Richard Kudrnáč, v androšském světe známý pod přezdívkou „Kempes“. Různé důvody (chlast, deprese, obavy z fízlů) pak vedly u této party výtržníků k častým personálním změnám. Na postech kytary se postupně objevili Jindřich Kratěna (v roce 1984) a poté ještě Pavel Grim (v roce 1985), Pantera vystřídal » zobrazit více
u bubnů Petr „Čenda“ Čeněk a na místo odcházejícího Jóny přišli v roce 1985 hned dva noví hudebníci: Za mikrofon se postavil Petr Fejfar a saxofon začal obsluhovat Miroslav „Vaga“ Vagner.
Hudebním cílem kapely pak bylo navázat na pražský underground 70. let, potažmo na Plastic People Of The Universe. Takovou vzorovou osobností byl pro „farmu“ hlavně „plastic“ Mejla Hlavsa. Skalické máničky se inspirovaly i životním stylem svých slavných předchůdců – kloubila se v něm hlavně snaha žít si po svém, otevřeně dávat najevo svoje názory a myšlenky. Potom není ani divu, že prvním agentem StB, který o nich začal podávat zprávy, byl samotný hostinský Santosu.
Svojí muzikou Prasečí farma, jak již bylo řečeno, navazovala na Plastiky, ale našly se v ní třeba i stopy Extempore (třeba skladba „Doba pokroku“) či jakéhosi hardrocku (např. „Hrobník je feťák“) se silnými názvuky blues (např. „Je potřeba smilnit“, „Nález k zahození“). Vokální linka se nesla od klasické androšské recitace, někdy podobné extatickému kázání, přes zoufalé výkřiky zmaru až ke snaze o bluesový zpěv. Nepříliš přesvědčivý muzikantský projev byl pak nahrazován celkem hustými texty, jakýmisi perverzně-nihilisticko-politickými obrazy naší společnosti. Někdy humorně nadsazenými někdy naopak silně pochmurnými. Morbidita spojená s cynickým humorem je obsažena např. v písni „Hrobník je feťák“, v níž se zpívá o boji mrtvol, marihuaně a Miro Žbirkovi, či v songu „Nález k zahození“, kde nespokojený milenec vyhazuje svoji milenku z okna. Temně surreálná je zase skladba „Snídaně Páně“ z níž jako nůž vyjíždí sice klopotný ale syrový verš „hérák v srdci záložáků / má záložáky na háku“. Až folkově lyrická nálada pak plyne z písně „Ty“, naopak hysterickou obžalobou systému jsou třeba skladby „Hnus a humus“ nebo „Doba pokroku“, přičemž věcička „Praha hlavní nádraží“ obsahuje štěpný slogan „Soudruzi! Transfuzi!“ – jak z nějaké manifestace! Největší textovou „hlavou“ byl „Böhm“ Janeček, postupně se pak přidávali i ostatní. Hudba vznikala klasicky náhodně během zkoušek – někdo vždycky přinesl ústřední riff a ostatní se přidali.
Už první vystoupení kapely bylo průserové – v únoru 1984 zahrála na neoficiálním koncertu v hospodě Maternice ve Zbečníku u Náchoda, který v jeho závěru ukončili místní tajní, což „farmu“ naopak ještě více posílilo ve svém undergroundovém konání. Během své krátké existence pak vystupovala asi 3-4x do roka a to zásadně na podzemních akcích, převážně klasicky maskovaných různými svatbami, rozlučkami či oslavami narozenin. Akční rádius skupiny sahal z domácího prostředí v České Skalici a tudíž okolí Náchoda, také na Pardubicko a Liberecko. Vůbec, s máničkami z Liberce pojily skaličáky velmi vřelé vztahy, které byly dokonce jednu zimu utuženy vzájemným hokejovým matchem. Muselo být asi k popukání, když se po zamrzlé hladině Rozkošské přehrady honilo přes čtyřicet vlasatých a vousatých pivních houní, které se, vědoma si historických hokejových tradic našeho národa, naprosto vážně a se zaujetím snažilo poslat touš do soupeřovy svatyně. Též jeden z nejlepších koncertů P.F. byl organizován liberečáky – v roce 1985 k němu došlo v blízkých Hejnicích, kde po kapele omylem přišedší „dederoni“ (občané NDR) házeli „ost marky“, jak se jim to líbilo, přestože nerozuměli textům (anebo právě proto). Leč veselo bylo jen při společných máničkovských kratochvílích - členové kapely totiž žili pod docela silným tlakem místní Stb, která jim dokonce hrozila zabavením (tedy ukradením) zvukové aparatury.
Poslední vystoupení Prasečí farma absolvovala v létě roku 1986 na statku Májovka u Přelouče. Kapela se pak rozešla a přestože se hovořilo o další podobě P.F. pod názvem Nucený výsek, v další hudební činnosti její členové už nepokračovali (pouze jediný Vágner odešel do pardubického Oscar Bandu).
alba