Rány těla

koncertů v Čechách a evropské klubové turné. V tomto období se stali přirozenou odezvou na berlínskou hudební avantgardu skupin typu The Bad Seeds, Crime and The City Solution nebo Once Upon A Time.
Po příchodu nového baskytaristy Hadjiho (dnes Stargazer či Bruno Ferrari) se začal otevírat hudební směr kapely širšímu publiku a vyústil k vydání jediného oficielního alba s názvem Polyester (Indies records, 1996). Skladby „The Gangster“, „Songs From The River“, „Baby Blue“, „Rain“ či pozdější „The Good In Me“ nebo „Space Girl“ s kořeny v new wave osmdesátých let, ale opět s odkazy na rockabilly, country, nebo dokonce 70´s disco, jsou jasným průřezem tvorby kapely v letech 1993 až 1997, kdy svoji spolupráci pozastavili.

Zdroj: http://jlbjlt.net/index.php?id=show&event=2595
 

RÁNY TĚLA (původní název byl RÁNY Z TĚLA)
Nebýt skupin jako Einstürzende Neubauten, Sonic Youth a hlavně Nicka Cavea a Birthday Party nikdy by asi český posluchač neuslyšel ani tuzemskou formaci s názvem Rány těla. Tu pod vlivem hudby zmíněných rockových celebrit založili v roce 1986 Jindřich Hoch (voc, g) a Jakub "Pegáč" Pelnář (g), později se ještě připojil Karel Zeman (bg, voc). Problémy s obsazením bicích vyřešil až příchod Lukáše Hraběty, hudebníka a herce dobře známého z okruhu undergroundu. Předtím působil jako basák a zpěvák v podivném seskupení Homo Hemeroid Band a proslavil se rolí Fistuly v Krobově nastudování Havlovy hry "Pokoušení" (1987). Podivný název (původně Rány z těla) je pak zkomoleninou spojení "rány z děla". Hoch s Pelnářem původně poslouchali Velvet Underground, ale pak se jim do ruky dostala kazeta s výše uvedenými Birthday Party (donesla jim ji význačná osobnost českého industrialu Jaroslav Palát) a bylo rozhodnuto.
Rány těla, cca 1988

Skupina samotná vyšla z okruhu lidí, scházejících se od poloviny 80. let v pražských kavárnách Slávia a U Kafků. Partička dekadentních intelektuálů vždy vynikala svojí podivně chmurnou vizáží (mládenci v černém, dívky sice v mnoha barvách, ale vždy v temných odstínech), jistou vnitřní rozervaností a hlavně nekonformními názory, takže běžný sociolog by je považoval za jakési fanoušky The Cure nebo Joy Division. Ale trefil by se spíše u té druhé jmenované kapely. Nadto bylo všechno poněkud složitější. "Mám rád Karáska ze Lvovic, Procházku, Hlaváčka a slovo dekadence pro mě neznamená, jako pro mnohé jiné, pouze úpadek nebo špínu, ale cestu jak v podobných věcech najít onu krásu tragédie," řekl v Rock & popu (1990) zpěvák a kytarista Jindřich Hoch. Charakteristiku svého postoje a postoje kapely uvádí ve Vokně (1991): "Je to ne-hledání. V podstatě ten dekadentní pohled je dost křečovitej, dost nepravdivej. Dekadenti se schovávali za určitý masky. S tím hodně souvisí dandysmus, kterej dekadence povýšila na maximální projev života. Je v tom křečovitost, mystifikace, šlechtický tituly… a jistě - odlišení. Odlišení je jeden z takovejch nejrozšířenějších jevů u lidí - prostě bejt jinej než okolní společnost…" Členové skupiny (a hlavně Hoch) se takto dandyovsky stavěli vůči všemu, co je obklopovalo, měli rádi anarchii ale i snobství, kýč, umělost. A také zármutek, bol, zvrácenost nebo vnitřní ponurost, prostě všechny ty nejtemnější zákruty lidské duše. Egoismus a samozřejmě sex. A podle toho také vypadala jejich hudba.

Hudební publicista Petr Čáp o ní napsal v Rocku & Popu (1990): "Rány těla produkují hutný kytarový zvuk s pevným spodkem, který charakterizuje jistá protichůdnost. Od civilistních, neosobních ploch se přechází do ostrých kytarových vazeb s využitím delayem zkresleného hlasu. To vše odpovídá celkovému konceptu skupiny, která úmyslně osciluje mezi romantickým únikem z reality a anarchistickou destrukcí. Protichůdnost obou poloh se promítá i do hudební stránky, kde je docilována stupňováním, změnami tempa, přechody, ale i použitím akustických nástrojů (housle, klavír), jejichž jemný zvuk přechází do industriálního zvuku nebo kytarové stěny, která díky krabičce zní jako motorová pila." K uvedenému úryvku jen malou poznámku - Čáp zde píše o soundu formace v letech 1989-90 (viz. housle, klavír), protože v roce 1989 opustil kapelu basista Karel Zeman (odešel do skupiny "19"), na jeho místo přišel Jáchym Kaplan (bg, vln) a ještě o něco později se v "ranách" objevil i klávesista a kytarista David Kabzan.

Texty (většinou Hochovy) byly psány a také interpretovány v angličtině, neboť její zvukomalebnost, ohebnost, expresívnost a pro bigbít také určitá přirozenost jí daly v tvorbě souboru funkci jakoby dalšího nástroje. Slova se týkala hlavně vnitřních pocitů člověka a jeho nemožnosti se začlenit do okolního tzv. "normálního" světa.

Nejen hudební publicisté kapele vyčítali její snahu podobat se co nejvíce svým vzorům (Nick Cave, Joy Division) a její určitou zahleděnost a narcismus. ("hrajeme hlavně pro sebe", J. Hoch). To bylo z diváckého hlediska pochopitelně akceptovatelné jen pro úzký okruh posluchačů, což oprávněně budilo podezření, že si skupina okolo sebe začala vědomě budovat jakýsi "kultík".

 

Soubor si odbyl první koncert v hotelu Tichý v květnu 1987 a od té doby odehrál několik dalších vystoupení, a to převážně v strahovském klubu 007. To také způsobilo, že tehdejší hudební publicisté řadili Rány těla obecně k tzv. nezávislé scéně okruhu "strahovských" kapel, sdružených (anebo spíše často hrajících) v tomto klubu, což kapele bylo vždy trochu proti mysli. Lukáš Hraběta v rozhovoru pro Vokno (1991) přímo tvrdí: "To mě na tom Strahově sere, že nás někdo potom dává do pytle s tou hordou těch strahovskejch kapel… (ale) ta Sedmička je místo, který je mi z těch pražskejch klubů určitě nejsympatičtější."

Rány těla pak ve své tvorbě pokračovaly také v devadesátých letech a v jednom období (1996-7) dokonce zažily i krátké okamžiky popularity, tedy toho, s čím nikdy nechtěly mít nic společného. Za čas se ale všechno vrátilo do normálu…

zdroj: http://www.ceskatelevize.cz/specialy/bigbit/praha80let/kapely/ranytela.php
 
Aktuální podoba Rány těla: http://www.myspace.com/ranytela