koncertoval pouze sporadicky, a album Tisíc izieb je tak výjimečnou příležitostí připomenout si jeho pozdní repertoár z živé nahrávky.

Třebaže se Dežo Ursiny na scéně s úspěchy pohyboval od 60. let (jeho trio The Soulmen bylo oceněno jako nejlepší skupina prvního Československého beat festivalu), na Valašsku se rozhodl hrát skladby relativně nové, nikoli však nejnovější. Do playlistu zařadil své písně s texty Ivana Štrpky z desek 4/4 (1983), Bez počasia (1984) a Zelená (1986), které doplnil coververzí Lennonovy hymnické písně Imagine. Zcela pominul své tehdy poslední vydané album Na ceste domov (1987) i již natočenou novinku Momentky (1989).

Příběh vzniku alba (přesněji příběh o tom, jak se dramaturgovi Karlu Prokešovi podařilo slovenského rockera na festival pozvat) líčí v obsáhlém průvodním textu publicista Jaroslav Riedel: „Dežo Ursiny nikdy moc nekoncertoval. Když se v září 1988 objevil v Lucerně na Vokalíze, vrátil se na pódium po šestileté pauze. V dubnu 1989 však hrál v Praze opět: na Rockfestu v Paláci kultury. Vystoupení soustředěně sledoval i Karel Prokeš“, který si „hned po Rockfestu sehnal na Ursinyho číslo a do Bratislavy mu zavolal“, na což sám vzpomíná: „Jeho intelektuální a kultivovaný bigbít se skvělými texty se mi výborně hodil do koncepce festivalu, vedle alternativních kapel, písničkářů, kytarového virtuosa Štěpána Raka, houslisty Jaroslava Svěceného, jazzmana Jiřího Stivína, klávesového šamana Mariána Vargy…“ Po přemlouvání se mu nakonec podařilo koncertováním unaveného umělce („rockové publikum chce slyšet mladé kapely“, tvrdil Ursiny) na východní Moravu pozvat.

Ursiny ve Valašském Meziříčí vystoupil se skupinou Plus, kterou tvořili Marián Oberth (kytara), Otto Meluzín a Ali Molnár (oba klávesy), Ľudovít Nosko (baskytara), Ľubomír Stankovský (bicí) a – jak zpěvák během večera glosoval – „náš věčný host, takže vlastně domácí pán“ Richard Kroczek (housle). Nahrávku pořízenou z mixážního pultu na kazetový magnetofon Kenwood KW-780 po 25 letech digitalizoval Zdeněk Plecháček, mastering měl na starosti Broněk Šmid.

koncertoval pouze sporadicky, a album Tisíc izieb je tak výjimečnou příležitostí připomenout si jeho pozdní repertoár z živé nahrávky.

Třebaže se Dežo Ursiny na scéně s úspěchy pohyboval od 60. let (jeho trio The Soulmen bylo oceněno jako nejlepší skupina prvního Československého beat festivalu), na Valašsku se rozhodl hrát skladby relativně nové, nikoli však nejnovější. Do playlistu zařadil své písně s texty Ivana Štrpky z desek 4/4 (1983), Bez počasia (1984) a Zelená (1986), které doplnil coververzí Lennonovy hymnické písně Imagine. Zcela pominul své tehdy poslední vydané album Na ceste domov (1987) i již natočenou novinku Momentky (1989).

Příběh vzniku alba (přesněji příběh o tom, jak se dramaturgovi Karlu Prokešovi podařilo slovenského rockera na festival pozvat) líčí v obsáhlém průvodním textu publicista Jaroslav Riedel: „Dežo Ursiny nikdy moc nekoncertoval. Když se v září 1988 objevil v Lucerně na Vokalíze, vrátil se na pódium po šestileté pauze. V dubnu 1989 však hrál v Praze opět: na Rockfestu v Paláci kultury. Vystoupení soustředěně sledoval i Karel Prokeš“, který si „hned po Rockfestu sehnal na Ursinyho číslo a do Bratislavy mu zavolal“, na což sám vzpomíná: „Jeho intelektuální a kultivovaný bigbít se skvělými texty se mi výborně hodil do koncepce festivalu, vedle alternativních kapel, písničkářů, kytarového virtuosa Štěpána Raka, houslisty Jaroslava Svěceného, jazzmana Jiřího Stivína, klávesového šamana Mariána Vargy…“ Po přemlouvání se mu nakonec podařilo koncertováním unaveného umělce („rockové publikum chce slyšet mladé kapely“, tvrdil Ursiny) na východní Moravu pozvat.

Ursiny ve Valašském Meziříčí vystoupil se skupinou Plus, kterou tvořili Marián Oberth (kytara), Otto Meluzín a Ali Molnár (oba klávesy), Ľudovít Nosko (baskytara), Ľubomír Stankovský (bicí) a – jak zpěvák během večera glosoval – „náš věčný host, takže vlastně domácí pán“ Richard Kroczek (housle). Nahrávku pořízenou z mixážního pultu na kazetový magnetofon Kenwood KW-780 po 25 letech digitalizoval Zdeněk Plecháček, mastering měl na starosti Broněk Šmid.

koncertoval pouze sporadicky, a album Tisíc izieb je tak výjimečnou příležitostí připomenout si jeho pozdní repertoár z živé nahrávky.

Třebaže se Dežo Ursiny na scéně s úspěchy pohyboval od 60. let (jeho trio The Soulmen bylo oceněno jako nejlepší skupina prvního Československého beat festivalu), na Valašsku se rozhodl hrát skladby relativně nové, nikoli však nejnovější. Do playlistu zařadil své písně s texty Ivana Štrpky z desek 4/4 (1983), Bez počasia (1984) a Zelená (1986), které doplnil coververzí Lennonovy hymnické písně Imagine. Zcela pominul své tehdy poslední vydané album Na ceste domov (1987) i již natočenou novinku Momentky (1989).

Příběh vzniku alba (přesněji příběh o tom, jak se dramaturgovi Karlu Prokešovi podařilo slovenského rockera na festival pozvat) líčí v obsáhlém průvodním textu publicista Jaroslav Riedel: „Dežo Ursiny nikdy moc nekoncertoval. Když se v září 1988 objevil v Lucerně na Vokalíze, vrátil se na pódium po šestileté pauze. V dubnu 1989 však hrál v Praze opět: na Rockfestu v Paláci kultury. Vystoupení soustředěně sledoval i Karel Prokeš“, který si „hned po Rockfestu sehnal na Ursinyho číslo a do Bratislavy mu zavolal“, na což sám vzpomíná: „Jeho intelektuální a kultivovaný bigbít se skvělými texty se mi výborně hodil do koncepce festivalu, vedle alternativních kapel, písničkářů, kytarového virtuosa Štěpána Raka, houslisty Jaroslava Svěceného, jazzmana Jiřího Stivína, klávesového šamana Mariána Vargy…“ Po přemlouvání se mu nakonec podařilo koncertováním unaveného umělce („rockové publikum chce slyšet mladé kapely“, tvrdil Ursiny) na východní Moravu pozvat.

Ursiny ve Valašském Meziříčí vystoupil se skupinou Plus, kterou tvořili Marián Oberth (kytara), Otto Meluzín a Ali Molnár (oba klávesy), Ľudovít Nosko (baskytara), Ľubomír Stankovský (bicí) a – jak zpěvák během večera glosoval – „náš věčný host, takže vlastně domácí pán“ Richard Kroczek (housle). Nahrávku pořízenou z mixážního pultu na kazetový magnetofon Kenwood KW-780 po 25 letech digitalizoval Zdeněk Plecháček, mastering měl na starosti Broněk Šmid.