Peter Lipa & Luboš Andršt Blues Band

Andršt, Peter Lipa / Milan Lasica) 7:51
6. Let The Good Times Roll  (Sam Theard, Fleecie Moore)  6:46

Peter Lipa – zpěv
Luboš Andršt – kytara
Vladimír Kulhánek – baskytara
Ondřej Konrád – foukací harmonika
Jan Holeček – varhany
Jiří Zelenka – bicí

Nahráno 21. června 2019 na II. nádvoří zámku Žerotínů ve Valašském Meziříčí, koncert na festivalu Valašský špalíček
Produkce koncertu: Karel Prokeš
Produkce CD: Karel Prokeš a Jaromír Kratochvíl
Nahrávka, mix a mastering: Ivo Trávníček
Doprovodný text a redakce bookletu: Jaroslav Riedel
Fotografie: Jindřich Oplt
Obal: Zuzana Hřebíčková
P + C 2022 Indies Happy Trails


Když Luboš Andršt v roce 1980 Blues Band zakládal, bylo mu 32 let a měl za sebou dlouhou a pestrou hudební dráhu. Od osmnácti vystupoval v amatérských rockových kapelách Roosters a Double Time, ve dvaceti vedl trio Blues Company Ltd., které už fungovalo profesionálně. Ve studiu poprvé natáčel v prosinci 1970 – bylo to album Město Er od Framus Five. Po rozpadu Framusu hrál dva roky s Jazz Q, je ho slyšet na desce Pozorovatelna (1973). Začátkem roku 1973 sestavil hardrockový soubor Energit, který ovšem záhy postihl zákaz. Andršt pak Energit obnovil – v jiné sestavě a s odlišnou hudbou, mahavishnovským jazz rockem (album Energit, 1975). Druhá deska Piknik (1978) byla zase jiná, přinesla dechovou sekci a funkové prvky.
     I v dalších letech Luboš Andršt hrál se zřídka slýchanou muzikantskou samozřejmostí blues, rock a jazz. Účinkoval na sólovém debutu Emila Viklického V Holomóci městě (1978), dočasně se vrátil k Jazz Q (album Zvěsti, 1978). Hrál free jazz s Jiřím Stivínem, v létě 1980 natočil sólové album Capricornus, vytříbenou kolekci zahloubaných instrumentálek. A k tomu všemu ještě stihl založit novou skupinu, v níž se po letech opět vrátil ke svým zásadním bluesovým inspiracím.
     Domluvil se s Petrem Lipou, o pět let starším slovenským zpěvákem. Dosud mu sice nevyšla vlastní dlouhohrající deska, zato se o něm s uznáním psalo v jazzovém tisku po celé Evropě. Zpívat začal v prešovském baru (1961), v Bratislavě založil se spolužáky ze stavební fakulty skupinu Struny (1963–1966). Hrál v ní také kytarista Rasťo Vacho, s nímž Lipa spolupracoval i později. V další studentské kapele Istropolitana (1967) už Peter Lipa zpíval skladby Raye Charlese, rhythm and blues a soul. Na tuto linii navázal ve skupině Blues Five (1968–1969), kde jeho spoluhráči byli Peter Koreň – klávesy, Rasťo Vacho – kytara, Fedor Letňan – baskytara a Dušan Hájek – bicí. Před Vánocemi 1968 vystoupili v Lucerně na druhém Československém beat festivalu a Peter Lipa byl oceněn jako Objev festivalu.
    V letech 1969–1971 Lipa zpíval v tanečním Orchestru Gustáva Offermana, po celé Evropě koncertoval s dixielandovým Revival Jazz Bandem (1972–1977), v roce 1978 založil jazzové Combo Petra Lipu. Mnohokrát příležitostně spolupracoval se špičkovými slovenskými a českými hudebníky, účastnil se významných festivalů, od roku 1979 se objevoval na předních místech v anketách renomovaného polského časopisu Jazz Forum (v kategorii evropských jazzových zpěváků).
     Plány na společnou kapelu spřádali Andršt s Lipou už někdy od roku 1978. Andršt během sedmdesátých let hrával většinou dost komplikovanou hudbu, a tak ho to teď táhlo zpět ke kořenům. „Dlouho jsme tady v tom jazz rocku pořád strašili v nějakých frygických tóninách a podobně,“ popisoval Luboš v televizním seriálu Bigbít. „Jednou jsme s Energitem vystupovali v Bratislavě a pak tam s námi Peter Lipa zpíval na nějakém jamu. Bylo to strašně příjemné, zase si něco zahrát takhle zemitě, od podlahy. Už tehdy jsme se s Petrem domlouvali, že spolu něco zkusíme.“
     Peter Lipa se hudebního dění intenzivně účastnil nejen jako muzikant, ale i jako publicista, osvětář a organizátor. Pracoval jako redaktor Československého rozhlasu, v roce 1975 založil festival Bratislavské jazzové dni, stal se jeho hlavním dramaturgem a moderátorem: „Energit bola jedna zo skupín, ktoré na Bratislavských jazzových dňoch hosťovali. A tam sme na seba narazili. Luboš vedel, že moja stará láska je blues. Ja som, však, o ňom ako o bluesmanovi až toľko nevedel. Ale slovo dalo slovo a tak sme začali dávať Blues Band dohromady.“
     Takové spontánní představy ovšem nebylo snadné jen tak realizovat. „Nejlepší vždycky je, když něco vznikne samovolně. Když se to strašně plánuje, většinou to končí zklamáním,“ zkušeně to zhodnotil Andršt. „Tehdy jsem se ale nemohl jen tak domluvit s muzikanty a jít hrát. Bylo nutné mít přehrávky, být v dramaturgickém plánu agentury. Pořadatel zase potřeboval souhlas krajské agentury a musel absolvovat povolovací řízení. Byla to jednoduše socialisticko-ideologická paralýza. Takže to ještě nějakou dobu trvalo, ale nakonec se nám to povedlo.“
     Luboš Andršt Blues Band měl premiéru 24. června 1980 v pražské Baráčnické rychtě. Úplně první sestava dlouho nevydržela, vlastně to byla modifikace Energitu – se saxofonistou Rudolfem Ticháčkem a basistou Janem Vytrhlíkem. Na bicí Andršt pozval Alana Vitouše, s nímž tehdy hrál u Stivína; ale tahle volba nefungovala, Vitouš patřil ke Svědkům Jehovovým a rockové publikum se mu protivilo. A tak bubnoval Jaromír Helešic.
     „My s Lubošom sme boli rozhodnutí. Avšak pre vznik kapely bolo dôležité, keď prišli Honza Kubík a Guma Kulhánek. A myslím, že ja som upozornil na Ondřeja Konráda,“ vybavuje si Lipa začátky Blues Bandu. „Vznikalo to absolútne jamovým spôsobom. Prišiel som do Prahy, jednoducho sme si popoludní dali skúšku a večer už bol koncert.“
      „Já jsem ani nepočítal s tím, že by se Blues Band někdy vyvinul do podoby normální kapely,“ řekl Luboš v roce 1982 pro časopis Melodie. „Každý z nás někde hrál, myslel jsem spíš, že bude pro všechny jenom takovým koníčkem, zahrát si občas něco podle vlastní chuti. V tom smyslu jsem několikrát mluvil s Honzou Kubíkem. Chuť do blues měl, ale taky spoustu muzikantských závazků a nebyl by to stihnul. Po dvou letech se však Honza z ničeho nic ohlásil – a ne sám, dokonce spolu s Gumou Kulhánkem. Bylo to právě ve chvíli, kdy jsme s Energitem končili, každý měl nějaké vlastní plány, téměř se nehrálo a už vůbec nezkoušelo.“
     Baskytarista Vladimír Kulhánek hrál ve skupině Donald (1964–1967), pak byl na vojně, v letech 1970–1973 působil ve Flamengu, natočil s ním Kuře v hodinkách. Tam se setkal se saxofonistou Janem Kubíkem, spolu hráli i v následujících letech: v Semaforu, v doprovodné kapele Evy Pilarové, roku 1975 založili – ještě s Leškem Semelkou – skupinu Bohemia. Bubeník Jaromír Helešic prošel řadou jazzových skupin (Jazz Nova, Impuls, Jazz Q, SHQ, Pražský big band), s Andrštem účinkoval v Energitu. V Blues Bandu ho sice v létě 1981 vystřídal Milan Vitoch, ale roku 1983 byl Helešic zase zpět.
     Ondřej Konrád hrál na foukací harmoniku od konce šedesátých let, hostoval na řadě desek (Pražský výběr, Jazz Q, Martha Elefteriadu, Dežo Ursiny, Pavel Bobek). Blues Band však byl jeho prvním stabilním profesionálním angažmá. „S Lubošem jsme se znali dávno předtím. Věděl, jak a co hraju, doporučil mě asi o deset let dřív do kapely, s níž si přicházíval čas od času zajamovat a ze které se pak vyklubal Abraxas. A moje úplně první živé hraní za honorář bylo někdy v únoru 1973, když mě Luboš pozval do jednoho z klubů na Strahově – myslím, že to byla Sedmička. Vláďa Padrůněk na basu, Erno Šedivý za bicími, Ivant Khunt zpíval, na elektrické piano hrál Honza Malíř. Publikum bylo v euforii, my taky. Hned se začaly spřádat plány na zrod kapely, která pak také záhy vznikla – Energit. Já jsem ale už byl na vojně a Malíř definitivně rozhodnutý pro dokončení studia na FAMU a dráhu filmového kameramana. Luboš mi pak zase zavolal někdy na jaře 1981 a nebylo nad čím váhat. Sestava samých hvězd.“
     I s rozjetým Blues Bandem měli všichni další muzikantská angažmá. Andršt to v roce 1982 rekapituloval: „Já si občas zahraju v duetu s Hráškem nebo Viklickým, sem tam mě někdo pozve, třeba na koncert s Jonášem. Kubík hrává s Gera Bandem, Kulhánek chodí natáčet do studií, Vitoch má ještě SHQ, Gera Band a hrává s Viklickým. Ondřej taky občas točívá ve studiu...“ A Lipa dodal: „Ja tiež mám tu a tam nejaké záväzky na Slovensku, ale dohodli sme sa, že Blues Band je pre nás to hlavné a podstatné a všetko ostatné sa tomu musí podriadiť.“ Tady je třeba dodat, že v květnu 1983 natočil Lipa pro Opus své první sólové album Neúprosné ráno, zaměřené hlavně jazzově, zvukově pestré a velmi povedené. Debutantovi bylo čtyřicet. Ve třech skladbách hostoval i Kulhánek, nejznámější je Kamarátka samota, působivý duet hlasu a baskytary.
     Rozkročenost většiny členů mezi jazzem a rockem často provokovala k otázce, kam vlastně skupina patří. Luboš Andršt práci v Blues Bandu objasňoval Lubomíru Dorůžkovi takto: „Některé skladby přinesu na zkoušku pevně zaranžované, jiné dotváříme společně a často i v době, kdy už je hrajeme na vystoupeních. Najednou někdo zahraje někde něco, co se stane pevnou součástí aranžmá. Jiná věc je, že se pouze přidržujeme hudební formy, ale pořád tady zůstává volný prostor pro improvizace, a to dodává celé věci na spontánnosti. Myslím, že to je třeba zachovat, i když to může přinášet drobné výkyvy a trochu nahodilosti. Nás baví nejvíc, když kdokoliv má i při koncertě možnost zahrát něco nového, co ho zrovna napadlo. A tahle atmosféra se pak přenáší i na obecenstvo.“    
   Taková vnitřní komunikace je typická spíš pro jazzové soubory, ostatně všichni členové skupiny takové zkušenosti měli. Andršt ovšem připouštěl, že v tom nebyli zcela jednotní: „Když jsme začínali, měli jsme jeden problém, jestli máme blues harmonicky obohacovat, nebo hrát v původním stavu. Já jsem byl pro harmonizování, Kubík taky – ten má blízko k jazzu. Ale výhrady měli Ondřej s Gumou. V některých věcech jsme se dostali k tomu, že si přece jenom harmonizuji po svém, a to nám asi dává náš specifický zvuk, i když to vyplynulo samo, mimoděk, aniž bychom si dávali nějaký konkrétní program. Člověk si prostě řekne, hele, tady mám výborný kilo, proč ho tam nezahrát, když to tak cítím, a ti ostatní to vezmou. Na druhé straně se i s tímhle musí zacházet citlivě a dneska víme, že je pro nás nejlepší kořenit jazzovými prvky střídmě a především v rytmice to chce jednodušší hraní, tvrdší přístup. Některé skladby se tomu harmonizování taky tvrdě brání, tam by to bylo znásilňování.“
   Peter Lipa s tím souhlasil: „Predovšetkým nie sme jazzová kapela, ako si to ešte stále dosť ľudí myslí a predstavuje, ale rocková a bluesová. Logicky sa tam objavujú aj jazzové momenty, pretože to má všetko k sebe veľmi blízko, ale tá rockovosť v tom určite prevažuje.“ O pětatřicet let později Luboš na stejné téma řekl: „Určitě jsme splňovali základní kritéria bigbítu. Rytmika byla jasně rocková, hráli jsme nahlas, opravdu jsme to dost solili. Hráli jsme to tak, jak se to má hrát.“    
   Touhu po rockové energii cítili i z reakcí publika. „Hned od počátku jsme hráli dost intenzivně, první šňůra probíhala na Moravě doslova triumfálně,“ s potěšením líčí Konrád. „Hlad po takového úderné, komunikativní a zároveň místy dost sofistikované muzice byl po hubených letech nejtužší normalizace značný. A jelikož nás instituce řadily mezi jazz, dávaly nám víceméně pokoj. Tudíž jsme mohli dost uvolněně dělat, co jsme chtěli. A bylo z pódia nejspíš cítit.“    
   Zvuk se také průběžně měnil: „Třeba skladby, které jsme zpočátku hrávali swingově na čtyři, děláme teď spíš jako shuffle a když nad tím Kubík ‚vaří jazzové nudle‘, dostane to naopak větší napětí,“ uvažoval Andršt. „Kam to přiřadit? K tomu, co si představuju pod pojmem rhythm and blues, tedy k rockové muzice na bluesovém základě, kde si fundovaný sólista s jazzovým vybavením najde svůj prostor.“
   
     V rozhlasu ani na deskách se Blues Band dlouho neobjevoval. Byl to prostě typicky koncertní soubor, měl svůj zvuk a nechtěl dělat kompromisy. Peter Lipa to shrnul: „Hráme väčšinou dlhšie desaťminútové skladby, v ktorých sa striedajú všetci sólisti. To je pre poslucháča predsa len trošku náročnejšie než štvorminútové prearanžované pesničky. A to, že sme aj s takýmto prístupom uspeli práve na tých veľkých festivaloch, bolo pre nás nesmierne povzbudivé. Predovšetkým preto, že sa nemusíme prispôsobovať, že môžeme hrať tak, ako sme si to od začiatku predstavovali.“
     Vystupování před publikem sice bylo pro Blues Band nejdůležitější, na tom se všichni shodli. Ale o vydání desky pochopitelně také stáli. „Přemýšleli jsme dokonce o živém albu, které by zachycovalo, i tu neopakovatelnou atmosféru. Anebo se to dá udělat také jinak. Muzikanti se prostě pozvou do studia, nechají se hrát a magnetofony se přitom točí – třeba několik hodin. Pak se to všechno v klidu poslechne, třeba něco poopraví, přimíchá, a z toho se vybere a sestřihne těch optimálních čtyřicet minut. Pak lze i na desce dosáhnout jisté uvolněnosti, která ve studiu obvykle chybí,“ plánoval Andršt v roce 1982.
     Zpočátku hráli především americké bluesové standardy, brzy začaly vznikat i původní skladby, většinou společná díla Andršta a Lipy; sám Lipa složil třeba Tuláka z prázdného mesta. „Polovicu tvorí vlastný a polovicu prevzatý repertoár,“ rekapituloval Lipa dva roky po vzniku kapely. „Trebárs Tobacco Road alebo Hoochie Coochie Man, to sú tie bluesové skvosty, ku ktorým sa človek rád vracia a ktoré si tak či tak prearanžujeme na svoj obraz. Potom hráme trošku zoswingovaný rokenrol Kansas City s textom Milana Lasicu a ešte nejakú tú dvanástku.“  
     Na koncertech jim angličtinu nezakazovali, ale ve sdělovacích prostředcích by bez češtiny či slovenštiny prakticky neměli šanci. „Otázku dobrých textů na blues se teď snažíme vyřešit, ze slovenských jsou zatím určitě nejlepší Lasicovy,“ zhodnotil situaci Andršt. „Peter ale docela slušně zpívá i česky, takže v jazyce ten problém není.“ Byla to pravda. „Do tých čias som spieval väčšinou po anglicky, ale boli sme pražská kapela a ja som proti spievaniu v češtine nič nemal. Preto sme oslovili Pavla Koptu a on napísal Blues o stáří a všetky tieto pekné veci,“ vzpomínal Lipa po skoro dvaceti letech v seriálu Bigbít.
     Někdy se nové písně dostávaly do repertoáru docela komplikovaným způsobem. Peter Lipa to v roce 1982 popsal: „Vlastné veci majú vždy svoju zvláštnu históriu. Napríklad skladba Pod bránou mala najskôr funkový rytmický základ a najprv som na to spieval bežnú dvanástkovú melódiu s anglickým textom. Potom sme do toho prevzali melódiu i slová, ktoré kedysi dávno napísal jeden môj bratislavský kamarát a ono to išlo celkom dobre dokopy. Iná skladba zase vznikla tak, že Luboš chcel urobiť blues v inej než v dvanásťtaktovej forme. Rozhodli sme sa pre celkom bežnú schému AABA, všetko v ôsmich taktoch, ako to niekedy robieva napríklad Ray Charles. Na prvých koncertoch som provizórne spieval práve jeden z Charlesových textov, ale potom som to celé dal otextovať Milanovi Lasicovi, medzitým Luboš zase obohatil harmónie a vznikla z toho dnešná kompletne pôvodná vec – Blues o neistom návrate. A takto podobne prebieha náš tvorivý proces.“        
     Když už měli repertoár plný původních skladeb s českými nebo slovenskými texty, zdálo se, že nic nemůže bránit tomu, aby tu desku konečně vydali. Byli to renomovaní muzikanti, hráli hudbu, která těžko mohla někoho provokovat, měli za sebou řadu koncertních úspěchů, takže o posluchačském zájmu nemohlo být pochyb. Přesto nakonec trvalo tři roky, než mohli desku Blues z lipového dřeva natočit. A další rok čekala na vydání, do října 1984.
     Dopadla ovšem zcela podle jejich představ, ostatně nijak komplikovaných: nechali zaznamenat několik koncertů a vybrali ten nejlepší. Na supraphonském albu byly mezi sedmi písněmi jen dvě převzaté: Tobacco Road a On Broadway. Lipa zpíval pětkrát česky (texty Pavla Kopty – Duše v těle, Můj rodnej dům, Lednový blues, Blues o stáří, Broadway) a dvakrát slovensky (Milan Lasica – Blues o neistom návrate, Tulák z prázdného mesta).
     Nahrávka už vznikla bez saxofonu, Jan Kubík koncem roku 1982 emigroval do Rakouska. Přidal se houslista Jan Hrubý, ale nakonec zůstal jen krátce, radši šel k Prokopově Framusu. Blues Band vzal dalšího saxofonistu – Františka Kopa, taky to však nebylo na dlouho. Lipa se v letech 1984–1986 opět sešel s bubeníkem Dušanem Hájkem. Od společného hraní v Blues Five si Hájek udělal velké jméno jako člen nejslavnějších slovenských rockových skupin: Prúdy, Collegium Musicum, Modus, Limit. Pro Blues Band byl velkou posilou, ale na všech koncertech vystupovat nemohl, alternoval ho Cyril Zeleňák, také velmi zkušený hráč.
   „Počáteční složení s Kubíkem na tenora a flétnu znělo určitě nejbarevněji, on byl spontánní a velmi  kreativní muzikant,“ hodnotí proměny skupiny Ondřej Konrád. „Po Kubíkově emigraci jsme dlouho hráli ve stabilním kvintetu, střídali se akorát bubeníci. Nejdéle vydržel Jaromír Helešic, je i na živém albu Blues z lipového dřeva. Tuhle sestavu mají pamětníci asi nejvíc zafixovanou.“
    Andršt bral personální proměny s nadhledem, aspoň podle rozhovoru s Vojtěchem Hueberem (1985): „Nelze formovat bluesovou kapelu s představou, že v ní stůj co stůj budou ty a ty nástroje. Závazné je to, jací lidé se v ní sejdou. Kdybychom například neměli k dispozici Vladimíra Kulhánka, hráli bychom i bez basy. Ostatně, když od nás odešel náš původní tenorák, nějakou chvíli jsme zkoušeli někoho jiného, ale nakonec prostě saxofon nemáme.“
    Slova o Kulhánkovi byla trochu prorocká. Guma opravdu ještě v roce 1985 odešel k obnovené  Mišíkově skupině Etc... (a krátce nato se také stal členem Stromboli Michala Pavlíčka). Blues Band pak ovšem nehrál bez basy, jak Andršt předpovídal: přišel Alexej Charvát. Později ve skupině účinkoval také klávesista Boris Urbánek (1986–1987), za bicí soupravu usedl Pavol Kozma (1986–1987). Konrád rád vzpomíná ještě na jedno pozdní složení: „Zamlouvala se mi ještě sestava s Alešem Charvátem na basu a Jaroslavem Petráskem na bicí, ta krásně odsýpala. Ale to trvalo poměrně krátce.“ Během sedmi let se tedy v Blues Bandu vystřídalo sedm bubeníků.
     Když Ondřej Konrád dostal v roce 1985 od Vojtěcha Huebera otázku, zde existuje nějaké specifické československé blues, odpověděl: „Jestliže ano, pak spíš v mimohudební oblasti, přesněji v textové poloze – Bluesberry, Vláďa Mišík s Etc..., krátce řečeno to, čemu bychom snad mohli říkat městský folklór. A pokud jde o úzce muzikantské hledisko, možná se místy objevuje tendence k slovansky klenutější melodice. Ale to je po mém soudu zatím přece jenom spíš v rovině krystalizace.“
    Uprostřed osmdesátých let Blues Band takovou specificky československou kapelou jistě byl. Pevně ukotvený v bluesových tradicích a zároveň otevřený novým podnětům, hluboce spřízněný s nejlepšími domácími rockovými i jazzovými hudebníky. A vstřícný k posluchačům. „Blues Band bol aj dobrý obchodný ťah. Podarilo sa nám skĺbiť dve publiká: rockové a jazzové,“ uvažoval Peter Lipa prakticky.
     Taky by se dalo říct, že soubor spojil české a slovenské publikum – a při internacionálním zaměření své hudby měl šance uspět i v zahraničí, což v osmdesátých letech prakticky znamenalo hlavně v zemích sovětského bloku. Začátkem února 1985 Blues Band vyjel na turné po Sovětském svazu. Leninovu mumii sice neviděli, zrovna bylo zavřeno, ale jinak si přivezli spoustu bizarních i děsivých zážitků, ostatně jako i jiné české a slovenské kapely, které tehdy do země, „kde zítra znamená již včera“ z finančních důvodů zavítaly. V dubnu 1985 a v únoru 1986 Blues Band vystupoval také na Kubě.
    Po celou dobu své existence zůstával Blues Band hlavně koncertní kapelou, takže jeho diskografie není nijak obsáhlá. Tak nějak bokem vydal dva singly v Opusu, až v říjnu 1986 natočil pro Supraphon studiové album Škrtni, co se nehodí. Vedle Lipy a Andršta na něm účinkovali klávesisté Boris Urbánek a Zdeněk Zdeněk, baskytarista Alexej Charvát, trumpetista Michal Gera, bubeník Pavol Kozma. Dušan Hájek už jen hostoval na perkuse. Ani Konrád v té době nebyl stálým členem, ale do studia si zahrát přišel.
   Pro export vznikla i trochu odlišná anglická varianta desky, nazvaná Blues Office. Nebyly to špatné nahrávky, ale přece jen ukazovaly, že ve studiu bezprostřednost kapely poněkud zeslábla. Blues z lipového dřeva prostě obstálo ve zkoušce času lépe. Ondřej Konrád se potom vrátil, ale cítil, dřívější soudržnost už Blues Bandu chybí: „Peter přijížděl do Čech na koncerty spíš sporadicky, měl  rozjetou vlastní kapelu v Bratislavě a soustředil se na ni. Takže jsem něco zpíval já, něco byly instrumentálky. Bylo to fajn, ale zlatá éra v podstatě odeznívala.“
   Vydání druhého Lipova alba Je to stále tak v roce 1987 naznačovalo, že jeho další cesta povede odlišným směrem. „Postupom času som začal rozmýšľať nad inou hudbou. Paralelne som totiž v Bratislave spieval tradičný jazz a viedol som svoje Combo. Blues považujem aj dnes za svoj základný výrazový prostriedok, ale v tom bigbíte som sa začal strácať ako vokalista. Chcel som spievať trochu tichšie a prišiel som viac na chuť sprievodnému klavíru. Vydal som svoje druhé sólové LP. Pracoval som na ňom už dva roky predtým a tento album viac spĺňal predstavy o mojej hudbe. Tak sme sa s Lubošom priateľsky dohodli a ja som začal svoju ďalšiu kariéru.“
     Luboš Andršt to bral věcně: „Peter se jako zpěvák vracel k jazzu a navíc měl mnohé jiné aktivity, například organizoval Bratislavské jazzové dny a vystupoval jako moderátor. Bylo stále těžší najít volné termíny. Blues Band hrál čím dál míň, a tak jsem kývnul Michalu Prokopovi na nabídku, abych nastoupil do Framusu. Michal mě lákal už předtím, ale dokud jsem hrál s Petrem, jiné nabídky jsem odmítal.“
   Andršt ještě souběžně vedl skupinu Krátké spojení, svým pojetím někde mezi Energitem a Blues Bandem. Natočil s ní instrumentální album Plus-minus blues (1988). „Luboš pak v devadesátých letech s novými hráči postavil další Blues Band,“ připomíná Ondřej Konrád. „Tam jsem občas byl, občas zase ne, spíš host než stálý člen. Chvíli například výborně zpívala Tonya Graves, která se zrovna usadila v Praze. A po ní přišla na léta další americká akvizice, Ramblin’ Rex. Ale to už byla jiná kapela s jiným repertoárem.“
     „S odstupom času hodnotím svoju bluesbandovú éru veľmi pozitívne,“ řekl Peter Lipa v květnu 2022. „Získal som tam nezabudnuteľné zážitky a skúsenosti. Predovšetkým som zrazu fungoval v profesionálnej kapele, ktorá nehrala populárnu hudbu, čo bolo v tých časoch na Slovensku nepredstaviteľné. Ten fakt mal na moju ďalšiu muzikantskú cestu zásadný vplyv. S pomocou Blues Bandu som sa vrátil k českému publiku. Všetci kolegovia, najmä Luboš a Guma, boli zrelí, skúsení hudobníci a osobnosti. Na každom koncerte podávali vynikajúce výkony. Luboš mal jasnú predstavu o tom, ako má kapela fungovať. To sú veci, ktoré som predtým nepoznal.“
     Zůstali v dobrých vztazích. „Mnohokrát jsme si spolu zahráli a když je vhodná příležitost, děláme to dodnes,“ zdůrazňoval Luboš. Plány na trvalé obnovení spolupráce neměli a nechystali ani další nahrávky. Když však roku 2003 vyšlo Blues z lipového dřeva na kompaktním disku, byl to dobrý důvod skupinu zase připomenout. A Peter další setkání na jevištích upřímně vítal: „Taký koncert nie je samozrejmosťou. Je to vždy jedinečný zážitok. S Blues Bandom sme zažili niekoľko revivalov, najmasívnejší bol, keď Supraphon vydal naše CD.“
     „Tehdy jsme ke dvaceti letům od vydání první desky oživili původní kvintet s Gumou a Lipou,“ dodává Ondřej Konrád. „Jen místo zaneprázdněného Helešice seděl na bicími Pavel Razím. Absolvovali jsme úspěšné turné po Čechách i na Slovensku. Od té doby jsme se scházeli jen občas.“ Po delší pauze zahrál Blues Band koncem roku 2018 v Praze u příležitosti padesátého výročí druhého Československého beat festivalu, na němž se Peter Lipa se skupinou Blues Five v roce 1968 poprvé představil pražskému publiku. Ústřední čtveřici Lipa – Andršt – Kulhánek – Konrád doplnili varhaník Jan Holeček a bubeník Jiří Zelenka (v té době byli oba zároveň členy Andrštova Energitu). A v červnu 2019 vystoupili na Valašském špalíčku.
     Repertoár sestavili hlavně z toho, co kdysi nahráli na album Blues z lipového dřeva: Tobacco Road, On Broadway (obě písně kdysi Lipa zpíval s texty Pavla Kopty, teď se ovšem vrátil k anglickým originálům), Duše v těle a Blues o neistom návrate. Z alba Škrtni, co se nehodí zařadili Nobody Knows You When You’re Down And Out. A pro pořádek ještě můžeme doplnit, že Blues Band vydal Tobacco Road a Nobody Knows You When You’re Down And Out i na své exportním albu Blues Office. Všechno to z dřívějška dobře znali, a tak před koncertem už ani nemuseli zkoušet.
     Velmi známá skladba Let The Good Times Roll sice v podání Blues Bandu dosud nevyšla, v osmdesátých letech však do repertoáru skupiny patřila také. Roku 1942 ji napsal neworleánský hudebník Sam Theard, nabídl ji slavnému zpěvákovi a saxofonistovi Louisu Jordanovi a ještě na ní společně pracovali. Až v roce 1946 se píseň objevila na desce a hned stala se hitem. Jako spoluautor ovšem nebyl uveden Jordan, ale jeho manželka Fleecie Mooreová: přepsal na ni práva, protože sám tehdy měl nevýhodnou smlouvu. Už o pár let později se mu to vymstilo: rozvedli se a ona si autorská práva samozřejmě ponechala. Po originální verzi (Louis Jordan And His Tympany Five) následovala řada převzatých, včetně podání B. B. Kinga nebo Raye Charlese.
     Nobody Knows You When You’re Down And Out napsal v roce 1923 pianista Jimmie Cox, píseň pak proslavila Bessie Smithová. V roce 1970 ji natočil Eric Clapton na slavné dvojalbum Layla And Other Assorted Love Songs. Tobacco Road je skladba z roku 1959: její autor, americký zpěvák John Dee Loudermilk Jr., s ní nejdříve žádný zvláštní úspěch neměl, od té doby však opakovaně ožívá v mnoha různých podáních (Lou Rawls, The Nashville Teens, Jefferson Airplane, Spooky Tooth, Eric Burdon). První nahrávky písně On Broadway  jsou z roku 1962 (The Cookies a The Crystals), napsali ji manželé Barry Mann a Cynthia Weilová. Hit se z ní stal v následujícím roce, kdy ji podstatně upravila další úspěšná autorská dvojice – Jerry Leiber a Mike Stoller. Nahráli ji roku 1963 The Drifters, později třeba The Coasters nebo George Benson.
     Luboš Andršt už bohužel není mezi námi a na Blues Band tak můžeme jenom vzpomínat. Zeptal jsem se Ondřeje a Petra, jak si po třech letech pamatují vystoupení, které teď vychází na kompaktním disku.
   „Bylo skvělé zase to všechno oprášit a vidět, jak to pořád pěkně funguje. I když se nic konkrétního neplánovalo, všichni jsme byli ochotní a připravení tu a tam zase někde vystoupit. Ale bohužel, osud nám to nedopřál.“
    „Koncert na Špalíčku bol jeden z príjemných muzikantských zážitkov. Ten pocit, že už nemusíme bojovať o prežitie, že si môžeme jednoducho zaspomínať na naše staré časy a mať k tomu naklonené a trochu zvedavé publikum, je krásny. Určite by sme boli s Lubošom pokračovali v príležitostných spoluprácach aj ďalej.“