verzi a Sonátu op. 143 pro violoncello a klavír Francise Poulenca.
O tom, že interpreti ovládají profesionálně hru na své nástroje není pochyb. I při střídání různých sólových kreací se neztrácí soudržnost komorní harmonie. Zvuková barevnost obou nástrojů, měnící se tempovým zápisem v partituře, stále nechává prostor pro zviditelnění autorovy invence.
Na záznamu nahrávky se podepsal profesionální tandem ve složení: zvukový mistr Zdeněk Slavotínek a hudební režisér Petr Řezníček. Zvukový obraz dvou rozličných nástrojů je na široké klavírní bázi prostorný a barevný. Zpěvnost violoncellového partu se i ve větší dynamice černobílých kláves neztrácí, ale barva nástroje by ještě více vynikla, kdyby se místy jeho konkrétnost zvukově mírně zjemnila vlivem prostorového echa.
Lyrická působivost, dynamická výbušnost, vnitřní rytmická pulsace a hudební nápaditost, jsou hlavními náplněmi obou hudebních titulů, kterých si umělci byli velmi dobře vědomi a svou interpretací připravili pro posluchače vskutku duševní pohodu.
Booklet je osmistránkový, s textem v češtině a angličtině. Úvodní strana s fotografii části violoncellové hlavice opírající se o několik černobílých kláves je velmi vkusná. Text nepoučuje, ale nabízí informace, které jsou dostačující proto, aby harmonicky ladily s poslechem hudebních titulů.
Francouzské sonáty (French Sonatas)
Martin Švajda (vcl)
Pavel Kratochvíl (kl)
César Franck
Sonáta A dur (vcl + kl)
1/ Allegretto ben moderato
2/ Allegro
3/ Recitativo - Fantasia
4/ Allegretto poco mosso
Francis Poulenc
Sonáta op. 143 (vcl + kl)
1/ Allegro, Tempo di Marcia
2/ Cavatine
3/ Ballabile
4/ Finale
César Franck (1822-1890)
Varhaník a skladatel belgicko-francouzského původu žil trvale v Paříži od roku 1843. Zpočátku působil jako varhaník několika chrámů a v roce 1872 byl jmenován profesorem varhaní hry na pařížské konzervatoři.
Sonáta A dur z roku 1886 byla v originále pro housle a klavír věnována vynikajícímu houslistovi Eugenu Ysayovi. Tempovým členěním vět (pomalá – rychlá - pomalá - rychlá) evokuje spíše barokní rozvržení formy, která je však naplněna výsostně romantickou hudbou.
Počáteční Allegretto ben moderato plynoucí v klidném toku 9/8 taktu uchvacuje širokodechostí melodie a organicky připravuje dramatické Allegro II. věty s jeho vášnivým a výrazově expresivním vyzněním. III. věta Recitativo-fantasia pak dvěma violoncellovými recitativy dodýchává předchozí drama a po změně tóniny zklidňuje hudební tok a anticipuje část tématu věty finální. Závěrečné Allegretto poco mosso přináší v melodickém kánonu konečnou katarzi s několika výraznými vrcholy až do finální stretty.
Dokonale sevřená forma, úchvatné melodie, nápaditá a překvapující harmonie spolu s neobyčejnou mohutností a expresivitou výrazu - to je charisma, které řadí Franckovu sonátu k perlám repertoáru houslistů i violoncellistů a oslovuje posluchače více než 120 let.
Francis Poulenc (1899-1963)
Vynikající pianista, člen Pařížské šestky, skladatel oplývající neobyčejnou melodickou invencí a šarmem, zasáhl svým dílem do hudby vokální, operní, koncertní, chrámové a komorní. Jeho osobitý styl založený na důsledné diatonice a umírněném novoklasicismu nejlépe vystihuje vlastní skladatelské krédo „ psát to, co se mi zachce a kdy na to mám chuť“.
Sonátu op. 143 pro violoncello a klavír začal skicovat již v roce 1940 v městečku Brive. Dokončena však byla o osm let později v Paříži za přímé spolupráce se slavným francouzským violoncellistou Pierrem Fournierem, který ji 18. května 1949 tamtéž premiéroval.
Poulenc se sice drží klasického, čtyřvětého schématu sonáty, ale naplňuje formu překvapivým hudebním obsahem, často mistrně balancujícím na pomezí francouzského šansonu a vážné hudby. Nikdy však nesklouzne do kýče a laciné líbivosti. Vyrovnané, vysoce technicky disponované party jsou naplněny osobitou melodikou, která se přes rafinované, lehce ironizující výstřelky i náhlá dynamická vzepětí vždy vrací do světa niterné poezie a citovosti.
Vtipně rozverné Allegro-tempo di marcia plynoucí v neustálém dialogu violoncella s klavírem, zvukomalebná a jímavá Cavatina, tanečně jiskřící, dokonale vypointované Ballabile a virtuosní triolové Finále výrazně ohraničené dramatickou introdukcí a kódou přinášejí posluchačům i interpretům okouzlující zážitek z hudby „nejfrancouzstějšího z francouzských skladatelů 20. století“.
