Various Artists

od Napajedel (kde sousedí s Valašskem) směrem na jih až k Hodonínu a dál přes Lanžhot až po soutok Dyje  
s Moravou (tzv. Dyjský trojúhelník, kde se dotýká i hranice Moravy, Dolního Rakouska a Slovenska) a přilehlé podhůří Chřibů, přes

Kyjov až k Hustopečím. Chřiby, resp. Jejich část Buchlovské hory, oddělují oblast od severu,  východní hranice je vymezena obloukem

Bílých Karpat s dominantními vrcholy Javořinou a Lopeníkem. Patří k nejdéle osídleným územím českého státu – zde se rozkládala

Velkomoravská říše, sem směřovala cyrilometodějská mise, tudy procházela Jantarová stezka.
Dnes už vžité označení Dolňácko bylo vytvořeno až v první čtvrtině 20. století, patrně jako protipól Bartošova vymezení Horňácka (v

písňové sbírce Národní písně moravské v nově nasbírané, 1889) jako specifického písňového regionu. Trvalo další desetiletí, než

Moravští Slováci  přijali toto označení svého regionu Dolňácko – vlastně až v období mezi světovými válkami. Vymezení oblasti je

poměrně neurčité a proměnlivé (kupříkladu některé prameny označují  Strážnicko a Kyjovsko jako samostatné regiony). Obvyklé je

rámcové dělení na (od severu k jihu) Napajedelsko, Uherskobrodsko (s oddělenými subregiony Strání a Kopanice), Uherskohradišťsko (s

vyhraněnými subregiony Uherskoostrožsko, Veselsko, Moravskopísecko a Bzenecko), dále Strážnicko a Kyjovsko. Jednotlivé subregiony se

prostupují, navzájem (i hudebně) prolínají a ovlivňují (s výjimkou spíše k přeshraničnímu Slovensku tíhnoucích Kopanic a do

Strážnicka, Hradišťska a Brodska vetknutého, přesto velice svébytného Horňácka).
Geneze dolňácké lidové hudby je podobná té na Horňácku, její kontinuita se poněkud liší: i zde byla základem gajdošská muzika – ne

ovšem osamělý zpěvák doprovázející se na svůj nástroj, nýbrž gajdošská dvojka: housle a gajdy (dudy). Zpívali střídavě, mnohem

později ve dvojhlase – hudec (houslista) hrál melodickou linku, gajdoš ji zdobil tzv. ciframi. I na Dolňácko postupně pronikal přes

uherskou (slovenskou) hranici cimbál a klarinet. I tu vznikaly hudecké i cimbálové kapely, výjimkou nebyl ani štrajch (kapela tvořená

smyčci společně s tzv. plechy, tedy dechovými nástroji – např. skláři ve Strání). Na přelomu 19. a 20. století se na Dolňácku (s

výjimkou některých oddělených oblastí) vytrácelo dodržování zvykoslovných obyčejů; útlum zaznamenala i s tím spojená lidová

hudebnost. K oživení došlo ve 30. letech minulého století (prostřednictvím tzv. Slováckých krúžků) a pak po druhé světové válce:

nastalo hromadné zakládání národopisných souborů, pozdější základny státem protežovaného folklorismu. Naštěstí se na řadě míst

podařilo navázat na historické tradice, rekonstruovat místní písně a tance na podkladě písňových sbírek (na Moravě se, především

zásluhou osvícených kněží a kantorů, lidové písně zapisovaly od počátku 19.století – viz Guberniální sbírka písní a instrumentální

hudby z Moravy a Slezska z roku 1819) nebo za pomoci výjimečných lidových zpěváků-pamětníků (např. strážnická Marie-Maryška

Procházková, 1886-1986 nebo straňanská Alžběta Končitíková, 1913-1999).
K nejrespektovanějším (i nejvýznamnějším) osobnostem poválečného folklorismu se právem řadí trojice „primášských legend“, jak bývají

označováni tři slováčtí primáši, skvělí muzikanti a nadšení sběratelé lidových melodií: Jiří (Jura) Petrů (1922-1984), zakladatel

Cimbálové muziky Jury Petrů z Kyjova, Vítězslav (Slávek) Volavý (1922-1983), iniciátor zrodu Strážnické cimbálové muziky Slávka

Volavého, a konečně Jaroslav Staněk (1922-1978), primáš a spolu s cimbalistou Jaroslavem Čechem vůdčí osobnost Hradišťanu.
Na našem v pořadí druhém CD zpracováváme první část rozlehlého a na lidové písně bohatého regionu Dolňácka, totiž Uherskobrodsko

(spolu se specifickými mikroregiony Strání a Kopanice) a Uherskohradišťsko s přilehlým Veselskem.
Uherskobrodsko (dříve označované též jako Záhoří) přiléhá na severu k Valašsku a Luhačovskému Zálesí, na západě k Uheskohradišťsku;

charakter muziky je slovácky zpěvný;  z hudebního hlediska jsou významné města Uherský Brod, Vlčnov a Nivnice, dále obce Bánov,

Komňa, Suchá Loz a další. Specifickou podoblastí je  Strání s obcemi Strání, Březová a Korytná. Na východním úbočí Bílých Karpat jsou

lokalizovány (Moravské) Kopanice, jazykově i v melodice a rytmice místních lidových písní výrazně modifikované blízkostí Slovenských

Kopanic; tvoří je obce Starý Hrozenkov, Vápenice, Žitková, Vyškovac a Lopeník. Typickým tancem pro celé Uherskobrodsko je sedlácká,

která se liší podle jednotlivých subregionů: v Uherském Brodě se hraje a tančí brodská sedlcká, v Korytné korytňanský, v Bystřici pod

Lopeníkem našská, ve Strání straňanská sedlácká; na Kopanicích je slovenský vliv patrný v četnosti čardášů, ve Strání se dochovaly a

zpívají četné balady i mnohohlasé a-capellové trávnice. Na celém Uherskobrodsku je udržovaná silná tradice fašankových (masopustních)

obchůzek majících charakter lidové slavnosti, veselice; přímo ve Strání se podařilo rekonstruovat a dodnes udržet podobu obřadního

obchůzkového tance Pod šable, který se v rámci obchůzky tančí i v jiných obcích.
Uherskohradišťsko (a přilehlé Veselsko) sousedí kromě Brodska s Horňáckem, což připomíná jednak obliba táhlic a četnost balad v

místních písňových sběrech i v repertoáru tamějších muzik. Typickým párovým tancem je rovněž obdoba horňácké sedlácké – (hradišťská)

sedlcká; podobně jako na Horňácku se jednotlivé nápěvy sedlckých řadí do písňových sad. Výraznými zdroji písní jsou místní části

Uherského Hradiště a jeho bezprostřední okolí – kupř. Derfle (dnes Sady), Staré Město u Uherského Hradiště,  Uherský Ostroh, Blatnice

a Bílovice; dalším cenným zdrojem jsou obce Pomoraví - Babice, Spytihněv, Kudlovice, Huštěnovice, Jalubí, a oblast mezi Buchlovicemi

a Moravským Pískem – mj. Vážany, Nedakonice a Polešovice.