rytmů, lapají feeling psychedelie let 60., nevynechají country a přes potrhaný punk se vrací k základům toho nejlepšího z Trabandu. Oproti « skrýt následující
předchozím albům ubylo příběhovosti a epické skladby posledních alb nyní zcela chybí. Můžete se nechat unášet na vlnách emocí, radostí i smutků, euforie i zklamání - přesto vždy s odhodláním “tuhle radost nedat si vzít”, jak zní refrén jedné z písní. Album Vlnobeat vychází k 20. výročí existence Trabandu.

Traband nahrál Vlnobeat ve svém klasickém složení (tuba-trumpeta-kytara-bicí) obohaceném o hráče na pětistrunné banjo Radima Humla. Ačkoli banjo evokuje spíš bluegrass a country, Traband tento nástroj narouboval na rockové a taneční beaty, místy sahající až k psychedelii 60. let. Nahrávalo se ve studiu Bubny Michala Ditricha, jehož hudební minulost (Hypnotix, Babalet, Abraxas) kapelu taktéž silně ovlivnila. A jak odhaluje Jarda Svoboda, nahrávání se konalo ve spontánním duchu: „Hudební improvizace, myslím, není naše silná stránka a pečlivá příprava ve zkušebně už vůbec ne. Některé z písniček vznikaly nebo nabíraly podobu až ve studiu, pár improvizovaných míst tam zůstalo, ale vcelku jde – jako u každé Trabandí nahrávky – o kompromis mezi spontánností a záměrem.“  Nadšení se tentokrát podařilo zachytit dokonale, radost z nahrávky přímo tryská stejně tak jako nechuť k hudebním škatulkám. „My jsme hudební styly a žánry nikdy moc neřešili, vlastně jenom tehdy, když nás hudební publicisté do nějaké škatulky tlačili. Například několik let jsem snad ve všech rozhovorech musel opakovat “ale my nehrajeme balkánskou dechovku”, a stejně to občas nebylo nic platné. Ve skutečnosti vykrádáme všechny hudební styly, které nás zaujmou, včetně té dechovky, a děláme si s nimi, co umíme a co nás baví. A tak si na Vlnobeatu podávají ruce Beatles s Jožo Rážem a U2 s Jiřinou Bohdalovou“, komentuje aktuální styl Trabandu Jarda Svoboda, autor všech skladeb na albu Vlnobeat.

Poslední tři alba kapely se nesla v duchu příběhů, epických textů či dokonce lyrického pohledu na lidský osud a krajinu, ve které žijeme. Tentokrát se vydal Jarda Svoboda, výhradní autor na tomto albu, jiným směrem. Vrací se zpět k písňovým textům a příběhy se do nich dostávají zkratkovitou až heslovitou formou. To ale neznamená, že tam příběhy nejsou, jak říká i Jarda Svoboda: „Na každém albu se snažím zachytit nějakou ucelenou náladu, příběh, aby album bylo opravdu albem, ne jen snůškou různých písniček. Takhle vnímám každé naše album a o každém mohu říct, že se nějak odlišuje od ostatních.“ Ale forma se od minulého alba výrazně proměnila. V textech Jarda Svoboda přidal na radikálnějších postojích a neváhá se vymezit vůči současné společnosti. „O čem zpívám, za tím si stojím. Je to můj občanský postoj, který občas dávám najevo, když mám tu potřebu. Jestli je to radikální, to nevím a neřeším.“ Přesto nelze říci, že album je depresivní, naopak. I přes řadu vážných textů, album obsahuje texty pozitivní, vyloženě milostné písně a celkové vyznění je povzbuzující. „No, já se považuju za celoživotního optimistu, takže jsem moc nespekuloval o tom, jestli budou písničky optimistické, nebo ne. Záměrem bylo vytvořit dobré album...  Jo, vlastně jsem chtěl napsat něco proti “blbý český náladě”, o tom věčným fňukání a stěžování si.“

rytmů, lapají feeling psychedelie let 60., nevynechají country a přes potrhaný punk se vrací k základům toho nejlepšího z Trabandu. Oproti « skrýt následující
předchozím albům ubylo příběhovosti a epické skladby posledních alb nyní zcela chybí. Můžete se nechat unášet na vlnách emocí, radostí i smutků, euforie i zklamání - přesto vždy s odhodláním “tuhle radost nedat si vzít”, jak zní refrén jedné z písní. Album Vlnobeat vychází k 20. výročí existence Trabandu.

Traband nahrál Vlnobeat ve svém klasickém složení (tuba-trumpeta-kytara-bicí) obohaceném o hráče na pětistrunné banjo Radima Humla. Ačkoli banjo evokuje spíš bluegrass a country, Traband tento nástroj narouboval na rockové a taneční beaty, místy sahající až k psychedelii 60. let. Nahrávalo se ve studiu Bubny Michala Ditricha, jehož hudební minulost (Hypnotix, Babalet, Abraxas) kapelu taktéž silně ovlivnila. A jak odhaluje Jarda Svoboda, nahrávání se konalo ve spontánním duchu: „Hudební improvizace, myslím, není naše silná stránka a pečlivá příprava ve zkušebně už vůbec ne. Některé z písniček vznikaly nebo nabíraly podobu až ve studiu, pár improvizovaných míst tam zůstalo, ale vcelku jde – jako u každé Trabandí nahrávky – o kompromis mezi spontánností a záměrem.“  Nadšení se tentokrát podařilo zachytit dokonale, radost z nahrávky přímo tryská stejně tak jako nechuť k hudebním škatulkám. „My jsme hudební styly a žánry nikdy moc neřešili, vlastně jenom tehdy, když nás hudební publicisté do nějaké škatulky tlačili. Například několik let jsem snad ve všech rozhovorech musel opakovat “ale my nehrajeme balkánskou dechovku”, a stejně to občas nebylo nic platné. Ve skutečnosti vykrádáme všechny hudební styly, které nás zaujmou, včetně té dechovky, a děláme si s nimi, co umíme a co nás baví. A tak si na Vlnobeatu podávají ruce Beatles s Jožo Rážem a U2 s Jiřinou Bohdalovou“, komentuje aktuální styl Trabandu Jarda Svoboda, autor všech skladeb na albu Vlnobeat.

Poslední tři alba kapely se nesla v duchu příběhů, epických textů či dokonce lyrického pohledu na lidský osud a krajinu, ve které žijeme. Tentokrát se vydal Jarda Svoboda, výhradní autor na tomto albu, jiným směrem. Vrací se zpět k písňovým textům a příběhy se do nich dostávají zkratkovitou až heslovitou formou. To ale neznamená, že tam příběhy nejsou, jak říká i Jarda Svoboda: „Na každém albu se snažím zachytit nějakou ucelenou náladu, příběh, aby album bylo opravdu albem, ne jen snůškou různých písniček. Takhle vnímám každé naše album a o každém mohu říct, že se nějak odlišuje od ostatních.“ Ale forma se od minulého alba výrazně proměnila. V textech Jarda Svoboda přidal na radikálnějších postojích a neváhá se vymezit vůči současné společnosti. „O čem zpívám, za tím si stojím. Je to můj občanský postoj, který občas dávám najevo, když mám tu potřebu. Jestli je to radikální, to nevím a neřeším.“ Přesto nelze říci, že album je depresivní, naopak. I přes řadu vážných textů, album obsahuje texty pozitivní, vyloženě milostné písně a celkové vyznění je povzbuzující. „No, já se považuju za celoživotního optimistu, takže jsem moc nespekuloval o tom, jestli budou písničky optimistické, nebo ne. Záměrem bylo vytvořit dobré album...  Jo, vlastně jsem chtěl napsat něco proti “blbý český náladě”, o tom věčným fňukání a stěžování si.“